Skrytá podstata všech náboženství: Neznámé Absolutno

Náboženství a víra člověka byla již popsána na stozích papíru, vyložena v tisíce knihách a analyzována z pohledu rozličných oborů - od psychologie, sociologie, filozofie, přes historii, antropologii, filologii, až ke fyzice, chemii a biologii… a tak bych mohl jmenovat dále. Zároveň zde vždy byla snaha ze stran přívrženců různých náboženských směrů dokazovat, že právě ta jejich víra nebo pojetí víry, je to správné a pravdivé -ať už dobrými, nenásilnými, nebo špatnými, vynucovacími prostředky.

I samotná otázka toho, co to vlastně ta samotná víra je, se stala předmětem diskuzí - někteří vidí víru i v ateismu, agnosticismu či existencialismu, zatímco jiní ji omezují na teismus, víru v nesmrtelnost, spravedlnost, reinkarnaci, paranormální děje a schopnosti, zázraky, a tak dále. V tomto článku budeme pro zjednodušení a jasnost užívat tohoto pojmu v intencích v protikladu ke zmíněnému ateismu, zpravidla evolučnímu ateismu, a nekritickému skepticismu či materialismu. A pro ty, kteří některým těmto pojmům nerozumí, poprosím o zdrženlivost či zalistování v encyklopedii - další vysvětlování by totiž jen přidalo na objemu napsaného.

Velmi si cením všech konstruktivních a vhodných příspěvků z jakékoli strany na toto téma, nad nímž by se dal profilozofovat i celý život, ale právě proto, abych z tohoto článku nevydal nakonec celou knihu, se moje pozornost zaměří na jeden konkrétní pojem, jednu představu nebo spíše abstrakci, kterou jsem měl možnost během svého - řekl bych neskromně - hlubšího studia spatřit. Termín to nijak nový není, prorokem se tedy nestanu, neboť asi prvním, kdo ho použil ve smyslu filozoficko-teologickém, byl Mikuláš Kusánský z 15. století, jenž k němu dospěl či se ho snažil dokázat z pozice matematiky a logiky:

„Nicméně, Absolutní Maximum překračuje všechno naše chápání. Náš intelekt není schopen skrze uvažování kombinovat protiklady v jejich Počátku, jelikož postupujeme ve svém přemýšlení od toho, co nám poskytuje, jako evidentní, příroda.“ (De docta ignorantia, IV)

„Proto Absolutní Jednotnost, které se nemůže nic rovnat, je Absolutní Maximalita, tedy Svatý Bůh… protože tato Jednotnost je maximální, nemůže být další (poněvadž je vším, čím může být).“ (De docta ignorantia, V)

Zde se tedy prezentuje už velmi intelektuální, abstraktní, logická a filozofická myšlenka křesťanského - neboť Kusanský byl katolický kněz - Boha jako Absolutní Maximality či Absolutní Nekonečnosti. Odhaluje se jako termín stojící nad všemi protiklady - a tedy vlastně i nad vším poznávaným.

Nyní, prosím, když jsme za pomocí Kusanského vymezili alespoň hrubým způsobem hledaný pojem, odhlédněme během přemítání nad tímto článkem od partikulárních, jednotlivých odlišností rozličných filozofií a náboženství a snažme se tímto prizmatem vnímat následující úryvky. Jsem si jistý, že mnozí křesťané, stejně tak jako buddhisté, nebo příznivci rozličných filozofů, budou mnohdy protestovat, že se jedná o přílišné zjednodušování, zobecňování a ohýbání do předem daného rámce, načež bych chtěl reagovat, že se nejedná o nekritický eklekticismus, ale pouze o pokus nalezení jednoho společného bodu, jenž může sloužit jako podnět k dalšímu dialogu. Jak kdysi pronesl Archimédés: „Dejte mi dostatečně dlouhou páku a opěrný bod, na který ji položím, a já pohnu světem.“

Započnu nám kulturně a historicky nejbližší tradicí - židovsko-křesťanskou. Ve Starém zákoně se s jako nejvýznamnější osobou (člověkem) seznamujeme s Mojžíšem, podle něhož je koneckonců pojmenováno prvních pět knih. Byl to on, kdo vyvedl podle biblického příběhu lid z egyptského otroctví a předložil izraelskému národu Boží zákony. Zároveň to byl právě on, komu se nejprve zjevil Bůh, v hořícím keři, a představil své jméno:

‚Mojžíš zatím pásl ovce svého tchána, midiánského kněze Jetra. Jednou, když vedl stádo hluboko do pouště, přišel až k Boží hoře Oréb. Vtom se mu v ohnivém plameni z prostředku keře ukázal Hospodinův anděl. Mojžíš se podíval a hle, keř planul ohněm, ale nebyl stravován. Řekl si tedy: „Musím tam přece jít, abych viděl tu velikou podívanou – jak to, že ten keř neshoří!“ Když Hospodin viděl, že se Mojžíš přichází podívat, zavolal na něj Bůh z prostředku keře: „Mojžíši! Mojžíši!“‘ (Ex 3:1-4)

Následuje Hospodinovo (pozn.: pojmenování Hospodin pochází ze staroslověnštiny a ruštiny, kde označuje pána) představení se a seznámení Mojžíše s jeho posláním vyvést Židy z egyptského jha. Mojžíš však namítá:

‚„Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“‘ (Ex 3:13-14)

Dodnes se odborníci přes filologii, hebraistiku, biblistiku a teologii nedokážou shodnout na zcela správném překladu těchto hebrejských slov (’ehye ’ăšer ’ehye), na jejich výkladu a interpretaci. Jedno je však jasné: v křesťanství - a dříve židovství - se vždy jednalo o Boha osobního, s více či méně antropomorfickými rysy, nikoli o abstraktní a neosobní princip nebo energii.

Pouze v Janově evangeliu, jenž se od ostatních tří synoptických zásadně liší, zaznívají explicitní slova z úst Ježíše o povaze Boha: ‚Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: “..... Bůh je duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v duchu a v pravdě.“‘ (J 4:19-24) Ježíš ve svém učení často, přinejmenším nepřímo, odděluje tělo a ducha, hmotné a nehmotné, konkrétní a abstraktní - a tím se vlastně, na svou dobu soudobým jazykem, velmi přibližuje, kromě značně osobního pojetí Boha, k pojetí Boha způsobem intelektuálnějším, abstraktním.

Zároveň se však s Hospodinem ztotožňuje. Známé je jeho: „Já a Otec jsme jedno.“ Celý křesťanský vývoj, počínaje sv. Pavlem, pak považuje Ježíše za vyvoleného Božího Syna, který sestoupil a obětoval se, aby snesl Pravdu na zem a smyl hříchy lidstva (a tudíž pak dle rigidních výkladů nemůže být „prorockým mesiášem“ nikdo jiný). Podle biblických záznamů byl nepochybně chápán jako člověk se zásadním a osudovým posláním. On sám však dával ve svých kázáních mnohokrát najevo, že i jiní se mohou stát jím, respektive Božími syny:

„Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Mt 5:3-9)

„Ježíš jim řekl: „Ve vašem zákoně je přece psáno: ‚Řekl jsem: jste bohové.‘ Jestliže Bůh ty, jichž se týká toto slovo, nazval bohy – a Písmo musí platit – jak můžete obviňovat mne, kterého Otec posvětil a poslal do světa, že se rouhám, protože jsem řekl: Jsem Boží Syn?“ (J 10:34-36)

Nakonec se Ježíš ještě dříve v Janově evangeliu označuje, přeneseně řečeno, za nadčasového a věčného - tím se tedy vrací zpět ke knize Exodus, v němž je ono "JSEM, KTERÝ JSEM":

‚Židé mu řekli: „Ještě ti není padesát, a viděl jsi Abrahama? “Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“‘ (J 8:57-58)

Tolik k tradici judaistické a křesťanské. Byla nyní popsána poněkud zevrubněji, aby sloužila k dalšímu, tentokrát snažšímu porovnávání a porozumění jiným tradicím. Na poslední Ježíšova slova navážeme exotičtějším hinduistickým náboženstvím a filozofií.

Mohli bychom říci, že s hinduismem a brahmanismem se to má zhruba tak, jako se Starým zákonem a Novým zákonem. Avšak tento hinduistický Nový zákon není nijak pevně daný a je neskonale komplexnější. Termín „hindu“ pochází od muslimských Peršanů, kteří jej užívali - podobně jako křesťané slovo pohan - pro označení všech obyvatel žijících za řekou Indus, nevyznávajících islám. Později se stal označením pro velké a rozmanité indické náboženství a tradici.

Mnoho hindů uctívá více než jednoho boha. Věří sice, že jeden bůh stvořil vesmír, avšak ostatní jsou rozličnými aspekty tohoto stvoření. Většina hindů uznává autoritu nejstarších posvátných spisů, takzvaných Véd. Pro nás nejzajímavější a nejdůležitější částí těchto starých textů jsou Upanišady. Zpravidla se nacházejí na konci příslušných Véd, a tak se pro ně vžilo označení známé také jako Vedanta.

Termín Vedanta se později stal názvem pro rozličné filozofické školy, z nichž asi nejznámější je Advaita Vedanta. V upanišadách bývají nejčastěji skloňovány pojmy brahman (označení pro nejvyšší kosmický princip) a atman (doslova dech, označující esenci všeho živého - vědomí, odlišné od mysli i těla).

„Aham Brahma Asmi“ - Já jsem Brahma

„Tat Tvam Asi“ - To jsi Ty

Toto jsou dva nejproslulejší citáty, které razila nejvýznamnější postava filozofické školy Advaity Vedanty (kde mimo jiné právě ono slovo Advaita znamená neduální) - Adi Shankaracharya. Nutno podotknout, že se jednalo o dosti enigmatickou osobnost - šířil své učení a pojetí Véd po celém indickém subkontinentu, založil čtyři chrámy (mathamy) a ve dvaatřiceti letech se uchýlil, podle slov svých učedníků, do oblasti Himaláje, odkud už nebyl nikdy později spatřen.

Vzhledem k tomu, že pro Indii plynutí a zaznamenávání času bylo tradičně „jenom jeho ztrátou,“ nevíme vlastně ani, kdy přesně se měl narodit. Rozpětí je až šokující - od šestého století před naším letopočtem po deváté století našeho letopočtu. Máme-li však věřit tradicím jeho chrámů, tak se zrodil zhruba někde na počátku pátého století př. n. l. Takové datum však nabourová klasické pojetí důvodů, proč byl buddhismus vytlačen z indického subkontinentu během druhého tisíciletí našeho letopočtu - právě šíření Shankarova učení mělo mít jeden z rozhodujících dopadů.

Ať tak či onak, můžeme zde vidět jasnou paralelu mezi učením Ježíšovým (Já a Otec jsme jedno) a učením neduální vedanty. Shankara pochopitelně zanechal i svou stezku či pravidla, jak této jednoty dosáhnout a vymanit se tak z iluze, že jsme svou podstatou odděleni od všeho existujícího. Jedna pomůcka z nich je známá pod zkratkou „Neti, neti“. Přeloženo do češtiny - „ani tohle, ani tamto.“ Slouží k analytické meditaci a poznání, že podstata brahmana se vymyká všem myšlenkám a všemu existujícímu. Brahma je zkrátka nad tím vším.

Taoismus je jednou z dalších filozoficko-náboženských tradic, o jejíchž počátcích není mnoho jistého. Podle zvyklosti se nejdůležitější kniha této čínské nauky - Tao Te Ťing - datuje k Lao-c', „Starému mistrovi“ (takto zní překlad onoho jména), který žil mezi šestým a pátým stoletím př. n. l. (ačkoli i zde existují rozepře). Stěžejní, údajně dochovaný, příběh vypráví již o stárnoucím mudrci:

‚Žil po dlouhá léta v království Čou. Když viděl, jak dynastie upadá, opustil zemi. Došel k pomeznímu průsmyku (Chan-ku). Strážce průsmyku jej s radostí přijal a řekl: "Pane, vidím, že hodláte odejít do ústraní. Nemohl byste předtím napsat knihu pro mé poučení? Nato sepsal Lao-c‘ spis o dvou dílech, něco přes pět tisíc slov, v němž vyložil zásady své nauky o tao a ctnosti. Pak odešel. Nikdo neví, kde skončil své dny…‘ (Tao Te Ťing, Berta KREBSOVÁ, 1971, s. 11)

„Tao, které může být vysloveno, není věčné Tao.“

„Jméno, které může být vysloveno, není věčné Jméno.“

„Nepojmenovatelné je prapočátkem nebe a země.“

Toto jsou první věty, citáty z první kapitoly jeho knihy. Čínština je však dosti složitá na to, aby se dala jednoznačně přeložit do češtiny, a tak mnozí sinologové mohou protestovat. Nicméně v celkovém tónu knihy můžeme vnímat, že se jedná opět o jakousi obnovu termínu skrytého pod názvem „Absolutno“ - tedy nepojmenovatelné, nad veškerým dualismem, věčné a neměnné, nadčasové. Pro přehled ještě pár citací (kap. 16 a 23):

„Proto ten, kdo své počínání spojuje s Tao, obsahuje Tao, ztotožňuje se s Tao.“

„Kdo své počínání spojuje s ctností, ztotožňuje se s ctností.“

„Dosáhnout vrcholu prázdna, požívat plnosti klidu!“

Ačkoli se u nás jedná o dosti zprofanovanou nauku, často spjatou s meditačními a relaxačními technikami, málokdo už si je vědom historie a hloubky učení, do níž Buddhův systém sahá. Je to však nasnadě, neboť šíření buddhismu je komplexní záležitost, jež je častokrát spjatá s místními kulturami a tradicemi, do nichž pronikal. A tak zatímco u mas se běžně setkáváme s užitím termínu náboženství, zejména v praktickém smyslu, tj. obřady, uctívání a modlitby, u více intelektuálních vrstev se naopak buddhismus prosazuje jako filozofie nebo způsob života, který Buddha předal, bez okolních a kulturně podmíněných přídavků.

Asi nejtypičtějším mýtem a iluzí předávajícím se na Západě je soška čínského buddhistického mnicha, zřejmě z 10. století, jménem Budai. Nejběžněji se zobrazuje excentrický, obézní, mající rád jídlo a pití. Ačkoli taková představa může působit přitažlivě a zlidšťovat postavu historického Buddhy, žádný relevantní důkaz o tom, že by tak měl sám vypadat, nemáme - ve skutečnosti totiž zakladatel buddhismu propagoval střídmost, vyvarovával se omamným látkám a jeho pojem „střední cesty mezi dvěma extrémy“ určitě nemůžeme definovat jako příklonný ke konzumnímu způsobu života.

Důvod, proč se tak stalo, pochází z názorů některých čínských mnichů, kteří Budaie uctívali jako budoucí inkarnaci Buddhy. Mějme však na paměti, že slovo „Buddha“ znamená v překladu probuzený (ze sanskrtské ho kořene budh-, probudit se). Jedná se tedy o titul (učitele), nikoli označení dané osobnosti, která buddhismus založila. Avšak ani o historickém Buddhovi toho nevíme mnoho s jistotou. Nejvýznamnějším, nejkompletnějším a zároveň nejstarším písemným zdrojem je pro nás tzv. Pálijský kánon.

Jeho křestní jméno, jak již bylo dříve zmíněno, Siddhártha, znamená v překladu „ten, kdo dosáhl cíle“, zatímco klanové jméno Gautama můžeme přeložit jako „potomek těch, u nichž je nejvíce světla“. Pocházeli z indické kasty Kšátrijů a Siddhártha se, dle tradice, narodil do bohaté rodiny, otec ho v ní udržoval a přál si, aby se z něj stal jeho nástupce. Takto strávil mladý Buddha svá mladistvá léta v nevědomosti až do svých 29 let. Poté, když byl ve svém vědomí konfrontován s myšlenkami pomíjivosti, stárnutí, nemoci a smrti, rozhodl se následovat místního mnicha s cílem naleznout vysvobození z tohoto bludného kruhu, nejen pro sebe, ale i pro svou rodinu a další.

Jakmile dospěl na stejnou úroveň duchovního pokroku jako jeho učitel, stále v ní nespatřoval konečné uspokojení a klid. A tak se vydal za dalším. Nakonec se Siddhártha vydal na stezku extrémního asketismu, v němž byly bolest a krajní odpírání si považovány za prostředky k dosažení vysvobození. Ačkoli si i přes fyzické utrpení udržel budoucí Buddha čirou a bystrou mysl, ani tak se mu nepodařilo naleznout finální naplnění.

Proto se rozhodl ukončit tuto cestu trápení a začít znova, tentokrát bez zbytečného sebetrýznění, které, jak viděl, nikam nevedlo. Konečně se mu podařilo dosáhnout stavu bez všech žádostí, stavu vysvobození, tzv. Nirvány. Buddha nebyl ani tak klasickým, intelektuálním a přemítavým filozofem, jako spíše praktickým psychologem hledajícím kompletní psychické a spirituální naplnění, tj. osvobození od kolísání mezi utrpením a štěstím. Třebaže se mu přiznávají velké znalosti, on sám raději kladl důraz na pomoc ostatním z nekonečného cyklu (samsáry) než na nějaké sáhodlouhé metafyzické úvahy:

„Je to jako kdyby byl člověk zraněn šípem silně potřísněným jedem. Jeho přátelé, společníci a příbuzní by mu poskytli chirurga a ten muž by řekl: ‚Nenechám si ten šíp odstranit, dokud nebudu vědět, zda člověk, který mě zranil, byl ušlechtilý válečník, kněz, obchodník, nebo dělník.“ Řekl: ‚Nenechám si tento šíp odstranit, dokud nebudu znát křestní jméno a jméno klanu muže, který mě zranil… dokud nebudu vědět, zda byl vysoký, střední nebo nízký…“

Nirvána tedy v překladu znamená „vyhasnutí/vyvanutí plamenu ohně touhy.“ Touha nebo přání, ať už je to po čemkoli, je v buddhismu, jak naznačuje Druhá vznešená pravda, příčinou neustálého kolísání, utrpení a nenaplnění. Kompletního a absolutního naplnění či klidu se dosáhne právě vyhasnutím tohoto principu. Čtvrtá pravda pak poskytuje cestu ven ze zmíněného bludného kruhu. Právě absence touhy je někdy popisována také jako prázdnota (sunyata), vymykající se všemu vnímatelnému a proměnlivému. Ačkoli Buddha prezentoval zejména své psychologické názory, můžeme Nirvánu označit ontologicky, jak ukazuje například theravádová tradice, za jediné nepodmíněné, a tedy trvalé a věčné, bytí, nikoli pouze psychologicky jako vymizení touhy.

Nyní jsme shrnuli pět hlavních náboženských a filozofických tradic, nutno podotknout starověku, ze kterých k nám zaznívá hlas neznámého Absolutna. Je jen na každém, nakolik si velmi zhuštěné informace přebere a co z nich považuje za sympatické. Pokud bychom rozšířili naše hledání o další náboženské termíny a pojmy, nepochybně bychom nalezli další průniky a styčné body v mnohých dalších tradicích, a to nejen ze starověku. To už však není cílem tohoto článku, který je už tak dosti obsáhlý. Nelze ho však nazývat ani příliš odborným, jako spíše populárně-naučným, neboť pro detailní odbornost by vystačil už pouhý jeden pojem na celou knihu. Každému s hlubším zájmem mohu jedině doporučit obrátit se na odbornou literaturu či další články.