Článek
S Alexandrem Janovským se znám od šedesátých let. Naše první velká spolupráce byla v roce 1968, kdy jsem se stal tiskovým tajemníkem Děčínské kotvy. Sašu, jak jsem mu říkal, jsem požádal, aby se stal dvorním fotografem festivalu. Vytvořili jsme spolu festivalový tištěný program a zásobovali redakce propagačními články a fotografiemi.
Saša fotil všechny umělce, se kterými jsem v průběhu let dělal rozhovory pro časopisy. Naposledy jsme spolupracovali letos v únoru, kdy jsem mu dělal propagaci výstavy Jan Werich 120 & Tmavomodrý svět Jaroslava Ježka, která byla v kavárně Dejvického divadla Anti.kvariátu. Pokud jde o Jaroslava Ježka, byly to fotografie Modrého pokoje, který se nachází v pražské Kaprově ulic a kde je dnes Památník Jaroslava Ježka. Alexandr Janovský se v Modrém pokoji potkal se sestrou Jaroslava Ježka Jarmilou, která mu ukázala fotoaparát Rolleiflex, kterým Jaroslav Ježek fotografoval. A také mu umožnila, aby v Modrém pokoji pořídil své fotografie. To Alexandra Janovského inspirovalo k nápadu fotografovat tak, jak by fotografie viděl téměř slepý Jaroslav Ježek. A jak to vyřešil? Řekl mi to. „Pro tento účel jsem si postavil úmyslně nedokonalý objektiv s vadami, které podle mé fantazie vyjadřují vnímání odcházejícího zraku.“ Výsledkem jsou pozoruhodné fotografie.
A Jan Werich? Toho Alexandr Janovský fotografoval někdy v roce 1969. Tehdy se ho při fotografování zeptal i na Jaroslava Ježka. A Werich mu řekl: „Mladý muži, Ježek byl báječnej muzikant, ale do hospody se s ním jít nedalo. Von měl místo těch brejlí čočky vod baterky, a jak zblízka čuměl do jídelního lístku, tak si vrchní myslel, že už je namazanej a nechtěl nám nalejt.“
Těch historek, které jsem se Sašou zažil bylo poměrně hodně. Ale dám dvě.
Dělal jsem kdysi rozhovor s Jaroslavem Vojtou. Po rozhovoru jsme se Sašou Janovským domlouvali na fotografii. Saša řekl: Bylo by krásné vás vyfotit na střeše Národního divadla, ale přece jenom, je zima a je to vysoko. Jaroslav Vojta se však okamžitě nadchl, vyžádal si ve vrátnici divadla klíč a vystoupal s námi tu výšku, až jsme na té střeše stanuli. Nad námi se v těsné blízkosti tyčily trigy… jen vyrazit do nádherného mrazivého odpoledne. Jaroslav Vojta nám na střeše ještě chvíli vyprávěl o Národním divadle a Saša do toho cvakal jednu fotku za druhou. Později, když televize točila o Jaroslavu Vojtovi dokument, byl jsem požádán, abych o něm vyprávěl. A tak jsme s televizním štábem vylezli na střechu Národního divadla a já v ruce držel fotografii Alexandra Janovského s Jaroslavem Vojtou na stejném místě, kde Saša Vojtu fotografoval.
Druhá historka je docela veselá. Jednou (na počátku sedmdesátých let) jsem poslal svého kamaráda Sašu Janovského, aby vyfotografoval Jiřího Wintera - Nepraktu. Kde bydlí, jaký má telefon, chtěl vědět Saša. Řekl jsem: Cukrovarnická 8 a šest čísel telefonu. Z hlavy, samozřejmě. Máš přijít zítra ve čtyři, dodal jsem ještě. Ostatní vím z vyprávění Saši, který zjistil, že Cukrovarnická 8 neexistuje, že jde o ulici, která má hodně lichých čísel, ale skoro žádná sudá. Šel tedy do budky, vytočil šest čísel a hlasu na druhém konci řekl. „Už čtvrthodiny vás tady hledám a Cukrovarnická 8 tady není, kde bydlíte?“
„Ve Slunné 8,“ odpověděl známý hlas udiveně na druhém konci. Saša tedy šel do nedaleké Slunné ulice, zazvonil u domu číslo 8 a ve dveřích se objevil tehdy už zavrhovaný (a tudíž asi i hlídaný) JOSEF SMRKOVSKÝ.
„Bydlí tady pan Neprakta?,“ vykoktal zmatený Saša.
„Nebydlí.“
„A pana Rösslera znáte?,“ vyzvídal Saša, protože nechápal, jak jsem mohl znát tajné číslo Smrkovského.
„Neznám,“ odpověděl ostražitě Smrkovský, který tušil nějakou provokaci. Nakonec se omyl vysvětlil, Josef Smrkovský pomohl Sašovi najít v seznamu pravý telefon a pravou adresu (Neprakta bydlel v Cukrovarnické ulici, ale v lichém čísle), došel tam a léčil se ze šoku jamajským rumem, který mu pan Winter samaritánsky poskytl. Jak to bylo s fotografováním, to už nevím, ale není to podstatné. A jak to, že jsem znal číslo na Josefa Smrkovského? Neznal jsem ho. Řekl jsem Nepraktovo číslo z hlavy špatně a náhoda tomu chtěla, že jsem si „vymyslel“ právě ono osudné telefonní číslo.
A tak ještě jednou připíjím Sašovi k jeho osmdesátinám. A vy mu popřejte také. Jak? Dejte mu lajk. Určitě mu to udělá radost.
