Článek
Suchý byl vždycky spíš kabaretiérem, nejvíce mu – myslím - seděl Jonáš. Vždycky se bránil satiře, chtěl dělat chaplinovsky čistý humor. Jenže umění je vždy reflexí doby a tady platí více než šedesát let starý výrok Karla Poláčka (1929): Humor není v oblibě. Humor má rád spořádaný a poklidný život. V dobách divokých se daří satiře. Satira má platnost aktuální. Satira je divoká rostlina, jež roste v roklinách. Humoru se daří na lánech pořádku. Český národ neměl klidu. Český život je pořád jeden boj: boj o právo, boj o jazyk, o školy, o politickou samostatnost, o hospodářské obrození. V Čechách se nežije lehce.
Nic naplat, Suchému často z pokusu o čistý humor vycházely satirické šlehy, aniž o to sám usiloval. Je to dáno určitým kontextem doby, náladou publika a českou národní školou dorozumívat se jinotaji. Mám pro to určitý důkaz. Bylo to v roce, kdy se do Československa vrátil jeden kapitán. V Semaforu hráli právě Elektrickou pumu. Tam se v jedné písni zpívá: Sem tam někdy vykonáš / nějakou tu špionáž. Do určitého dne toto dvojverší procházelo celkem bez odezvy. V den D se najednou lidé začali pochichtávat, chechtat a tleskat . . . zkrátka neúměrně se bavili. Suchý, který tehdy tvrdil, že dnešní noviny četl už před třemi lety (a měl tehdy v zásadě pravdu), znejistěl a začal zkoumat, co že se s publikem děje. Až mu kdosi prozradil, že kapitán, který se vrátil, se jmenuje Minařík a sem tam někdy vykonal – vidíte, ono se všechno tak úplně nerýmuje. Nicméně v kontextu dění ony verše dostaly další rozměr – rozměr satiry.
Jiří Suchý má rád otázky na tělo, má rád provokace, kdy to jiskří. Je radost s ním špičkovat. Nabídnu vám teď dva rozhovory z období mého působení v Mikrofóru, kde se o to ze všech sil snažím.
Téma číslo jedna: Knihy
V úvodu se tážu knihkupce Vratislava Ebra, kolik kilogramů knih denně v Arbesově knihkupectví prodají.
SUCHÝ: Pan Rössler totiž neví, že knížky se neprodávají na váhu…
JÁ: Vím to. I v knihovnách se knihy počítají na metry. Ale jde mi o ty knihy, které se prodávají na váhu, protože se už nedají prodat na metry, a sice ve Sběrných surovinách.
SUCHÝ: Teď jste se dotkl dost podstatné věci, to je pravda.
JÁ: Už jste někdy dal a) knihu do antikvariátu a proč a za b) do Sběrných surovin a proč? A jaká to byla kniha?
SUCHÝ: Do antikvariátu jsem za a) dal a proč? Čas od času mne postihne taková věc, že už nemám na další knížky místo. Tak si vezmu prádelní koš a vyřazuji. Knížku, kterou jsem deset let nepotřeboval, považuji za nepotřebnou a ukládám do koše. Plný prádelní koš odnáším do antikvariátu a do uprázdněných míst dodám knížky, které jsem si nově nakoupil. Samozřejmě, že během tří neděl tu knížku, kterou jsem odnesl do antikvariátu, zrovna po deseti letech a třech nedělích potřebuji. Jenže už je nenávratně pryč, takže chodím po knihovnách, abych si ji vypůjčil, a proklínám okamžik, kdy jsem uprazdňoval místo těm dalším knížkám.
JÁ: A co ty Sběrné suroviny . . . co děláte s těmi knížkami, které v antikvariátě nechtějí?
SUCHÝ: Já nechodím do Sběrných surovin, poněvadž ten obnos, který nabízejí Suroviny sběrný, je už pro mě trošičku ponižující, jelikož by se říkalo: Představte si, byl tady ten Suchý, co zakdáká někde písničku a shrábne za to statisíce, a teď nám tady za 3,20 přines´ deset kilo knih. Tak to si nemůžu dovolit. Mám ale přítele, který má zajímavou metodu. Když se chce zbavit knížek, zabalí je po pěti do úhledných balíčků a ty balíčky nechá ležet na chodníku. Pak už se jen kouká z okna a čeká, co to udělá. Někdo jde a jako, že to nevidí, druhý po něm šilhne a pak se nenápadně vrátí. Takže přítel ty knížky nenápadně rozdá, ovšem docela avantgardním způsobem. To se mi líbilo a asi to tak budu dělat.
Téma číslo dvě: Hospody
JÁ: Vím, že teď vystupujete v nějakém hostinci (vysvětlení této činnosti podávám níže).
SUCHÝ: Jó, hostinec. Kdybyste to řekl tamějšímu vedoucímu, tak tam nesmíte. To je jednička s hvězdičkou. Je to noční klub – tingltangl se jmenuje – a je to jeden z nejluxusnějších podniků v Praze.
JÁ: Do čtyřky byste si netroufl?
SUCHÝ: No, do čtyřky . . . Jestli by mě tam chtěli. Tam chodí lidé za úplně jiným účelem než za kulturou. A pak – já mám smlouvu s jedničkou s hvězdičkou, takže s tím nemůžu nic dělat. Ta čtyřka teď nepřipadá v úvahu.
JÁ: Co tam zpíváte, v jedničce s hvězdičkou?
SUCHÝ: Já tam zpívám starý semaforský písničky a lidi si tam chodí zavzpomínat…při flašce vína se krásně vzpomíná, jestli jste to někdy zkusil, líp než na sucho.
JÁ: Jaká značka vína se pije při vašich písních?
SUCHÝ: Já přesně nevím poněvadž – vy to možná nevíte – ale já tam nedělám číšníka, já tam zpívám, takže jaké značky se tam udávají, to opravdu nevím.
JÁ: Tam nebývá zvykem, že se umělcům posílá po zdařilé písni láhev vína?
SUCHÝ: Ne, to spíš bývá v té čtyřce.
JÁ: Už jste viděl ve čtyřce víno? Kdy jste byl naposledy ve čtyřce, zřejmě v tramvaji…
SUCHÝ: V tramvaji jsem nejel pětatřicet let . . . ale v hospodě čtyřce jsem jednou byl, když jsem jel odněkud z dálky ze zahraničí a měl jsem strašný hlad. Zastavil jsem u hospody – to byla čtyřka – a dal jsem si tam takovou pozdní večeři. Byla dobrá a levná, že mě to až rozplakalo.
JÁ: Kolik stála?
SUCHÝ: Stála asi 8,70. Skutečně cena byla velmi lidová, byla to nějaká rajská vomajda, ale dobrý.
Jsem vám dlužen vysvětlení, jaký že to byl hostinec jednička s hvězdičkou, ve kterém Suchý vystupoval. Suchý rád zkouší nové věci. Ovšem jeho mimodivadelní experimenty nedopadly většinou nijak zvlášť dobře. Mám teď na mysli zmíněný vinárenský tingl tangl v Tatran baru či pokus o vytvoření „pařížské Olympie“ na pražském Výstavišti (dříve Julda Fulda).
Zkuste si představit, že Semafor je virus a pokuste se zjistit, jak rozsáhlou epidemii dokázal vyvolat. Příslušným průzkumem by se asi zjistilo, že naplno zasáhl jednu celou generaci a velmi silně se dotkl dalších dvou.
Když Jiří Suchý vstoupil zcela nečekaně na jeviště Porty 1989 (vůbec poprvé), byl přijat téměř třicetitisícovým publikem zcela spontánně a písně, které zpíval, zněly v ozvěně hrdel přítomných diváků na důkaz, že „semaforský“ repertoár zcela zdomácněl i tady. Suchého písničkářská škola ovlivnila desítky pokračovatelů, z nichž mnozí jsou tím velmi slavní, neboť se dokázali vyškolit dobře a jdou vlastní cestou. Suchý bývá nazýván klasikem a patrně jím je.
