Článek
S Josefem Bekem jsem si o jeho dětství mnohokrát povídal. Sbíral jsem tyto příběhy a díky tomu jsem poznal spoustu pozoruhodných osobností. Takže, jaké dětství měl Josef Bek? Nechme ho vyprávět:
Já měl krásný, nádherný dětství. Od pěti let jsem ministroval, což byl první krůček k veřejnému vystoupení. Při ministrování jsem se trochu dostal k latině a dodneška umím oddrmolit to, co mi tenkrát moc nešlo. Ministroval jsem v Hradci Králové v mariánském jezuitském kostele, kde bylo několik páterů a každý horoval pro něco, co nás učil. Jeden hrál na housle, takže mne učil vrzat, druhý psal básně a nutil mě, abych je nahlas recitoval, třetí psal dramata a nám kluků koupil loutkové divadlo, abychom ta jeho dramata hráli… zkrátka každý nás něčím probouzel k zájmu o umění. A pomáhali nám i ve škole. Když jsem hořel třeba v češtině, páni páterové nastoupili do šiku a během měsíce se udály fantastické přeměny.
Pak jsem začal hrát fotbal a nastaly první konflikty, neboť hrát fotbal a ministrovat najednou nešlo. Takže jsem občas i kvůli náboženství i trpěl.
Také jsem chodil s hradeckou diecézí na poutě. Nesl jsem po pravé straně korouhvičku. To jsme šli na pouť do Svatoňovic. Během jednoho procesí jsem uviděl u kraje lesa něco zajímavého, tak jsem si to i s korouhvičkou hasil blíž a část procesí pochopitelně za mnou. Nikdo si toho zpočátku nevšiml, až když jsme uhnuli hodně daleko z původního směru. Několik dobře míněných štulců však cíl cesty náležitě upravilo (tady mi Josef Bek mimo záznam prozradil, že tou zajímavostí, kvůli které procesí uhnulo z cesty, byli milenci v akci).
A když už jsme u toho náboženství: když jsem se narodil, hrával jsem v Betlémě Ježíška. Maminka byla tehdy hodně šťastná, jak jsem se líbil v jesličkách a možná také i protože jsem se nenastydl. A když jsem rostl, hrával jsem pasáčky, pak jednoho ze tří králů, samozřejmě toho černého vzadu. To vlastně také už byla herecká kariéra.
Jinak jsem měl velice rád zvířata. Měli jsme doma nádherné černé koťátko - Bubáček se jmenovalo. Četl jsem v té době Káju Maříka a Řídících Márinku. Řídících Márinku jsem měl velice rád. A tam bylo také kotě, které se jmenovalo Bubáček. Vím, že rodiče mou láskou ke zvířatům moc nadšeni nebyli, ale vyžebral jsem si za jedno vysvědčení vlčáka, po kterém jsem nesmírně toužil. Nakonec jsem ho dostal, bylo to ještě štěně. Říkali jsme mu Puňťa. Když začal růst, nastala tragédie. Byl totiž zkřížený s jezevčíkem, a tak měl tělo vlčáka a nohy ratlíka. Když jsem s ním šel přes náměstí, zastavila se doprava, protože nikdo nikdy takové zvíře neviděl. A ještě jsem měl holuba Karla. Ten byla jako pes. Ochočený a kamarádský. Často se také pral s kohoutem Pavlem.
