Pátrání po evropských hodnotách a jejich původu

Četl jsem knížku [1] a zarazila mě kapitola „Uvažování o evropských hodnotách“. Proč mě zarazila? Uvědomil jsem si totiž, že nevím, co ty evropské hodnoty vlastně jsou. Knížka, jak už napovídá její název (apokryfy), se věnuje především židovskému a křesťanskému původu evropských hodnot a letmo zmiňuje i dědictví antické civilizace. Z židovských a křesťanských kořenů totiž tyto hodnoty postupně vznikaly. A díky antické civilizaci se křesťanství šířilo Evropou a blízkým okolím:

Co tedy znamená pojem „evropské hodnoty“? Které hodnoty to jsou? Zdeněk Susa v [1] výslovně jmenuje „abstraktní myšlení, odstup a humor“. To mj. znamená, „že dokážeme věci a děje, nakonec i sebe samotné nazírat z odstupu – a nebrat se příliš vážně“. A taky to znamená, že odlišný názor je důvodem k diskusi, nikoli ke krveprolití. Dál potom zdůrazňuje lidská práva, která zřejmě odvozuje z Božích přikázání. Bůh tu vystupuje v roli autority, která stanovuje všem lidem bez rozdílu stejné povinnosti, králům stejně jako otrokům. Proč se však jedná jen o příkazy a zákazy, a ne o práva nebo nároky? Aby člověk mohl požívat práv, musí plnit také nějaké povinnosti a naopak teprve plnění povinnstí zakládá nárok na příslušná práva. Jsou-li např. všichni lidé vázáni povinností chovat se k sobě s úctou, ohleduplně a solidárně (viz [2]), může se každý jednotlivec spolehnout, že i k němu se tak ostatní budou chovat. Práva a povinnosti se navzájem vyvažují. z toho Zdeněk Susa vyvozuje: „Žádná víra, žádný jazyk, žádná rasa ani barva pleti tedy nezakládá nadřazenost ani podřazenost.“ s lidskými právy podle Zdeňka Susy souvisí i lidská důstojnost, která „není založena příslušností k nějaké skupině – náboženské, třídní, sociální – dokonce není založena ani v tom, jací ti lidé jsou a co dělají.“

Susova knížka apokryfů obsahuje náměty k zamyšlení a krátké úvahy. Kapitoly mají rozsah jedné až dvou malých stránek, takže na přesné vymezování a vysvětlování pojmů nezbývá místo. Dočetl jsem se sice o tom, co dnešnímu pojmu evropských hodnot předcházelo někde v počátcích civilizace, ale najít přesnější vymezení pojmu „evropské hodnoty“ zůstalo na mně, např.:

Ono se vůbec mluví a píše o evropských hodnotách, jako by to bylo něco samozřejmého, co každý chápe tak nějak intuitivně. A pak se stane, že každý chápe, ale každý jinak. Že sice všichni se všemi souhlasí, ale ve skutečnosti je to „já o voze, ty o koze“ – skryté, nicméně podstatné nedorozumění. Téma evropských hodnot si zaslouží nejen vysvětlení základních pojmů, ale i podrobnější diskusi, protože snad každá úvaha na toto téma vede k různým a mnohdy rozporným názorům, které se ve vzájemné konfrontaci upřesní a vytříbí.

Na první pohled se zdá, že jde o hodnoty společné Evropanům, tj. obyvatelům zeměpisné Evropy od Islandu na západě po pobřeží Bajdaracké zátoky na východě a od Země Františka Josefa na severu po Krétu na jihu (viz [3]). Jakou hodnotu má pitná voda pro obyvatele Norska v porovnání s obyvatelem španělského vnitrozemí? Jakou hodnotu mají občanská práva pro Pařížana v porovnání s domorodým obyvatelem severního Uralu? Na chleba si je nenamaže… Co jsou schopni a ochotni udělat pro záchranu lidského života obyvatelé Lucemburku v porovnání s albánskými horaly? Není to jen otázka vybavenosti a organizace záchranné služby, ale také ochota umazat se od krve (při zastavování tepenného krvácení, když krev stříká proudem) nebo od zvratků (při dýchání z úst do úst), schopnost poskytnout první pomoc anebo třeba jenom ochota zastavit se a obětovat trochu času a vlastního pohodlí ve prospěch postiženého. Některé hodnoty jsou obecně lidské (např. pomoc člověku v nouzi, viz např. kapitola Milosrdný Samařan v [1]). Jiné hodnoty jsou společné jen pro určitou skupinu lidí (národy, lékaři, fotbalisté, hasiči, skauti, ženy v domácnosti, adventisté, programátoři, vězňové atd.) I v Evropě platí: jiný kraj, jiný mrav. Určitě neplatí, že celá Evropa vyznává a ctí tytéž hodnoty.

Ve Wikipedii [4] čtu: „Výraz evropské hodnoty vznikl jako politický neologismus v 80. letech 20. století v souvislosti s projektem evropské integrace a budoucím formováním Evropské unie.“ A protože projekt evropské integrace je projekt politický, patří k evropským hodnotám nejen práva lidská (která přiznáváme všem lidem), ale také práva politická, která souvisí s utvářením států, tj. s civilizací. Přírodní národy mívají přirozené uspořádání společnosti – to je uspořádání rodové (příp. kmenové), ale státy netvoří. Stát není přirozená instituce (jako např. rodina), stát vzniká uměle, kultivací společnosti. Je součástí kultury, tj. jde o lidský výtvor, který přirozenou cestou nevznikne. v souvislosti se státem můžeme mluvit také

Mezi občanská práva patří jak práva lidská, tak práva politická. Lidských práv ovšem požívají všichni lidé, nejen občané. v České republice máme lidská a občanská práva zaručena Listinou základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR.

Všimněte si, že evropské hodnoty se netýkají ani Ameriky, ani zeměpisné Evropy jako celku. Kterých částí Evropy se tedy asi týkají?

Vzhledem k tomu, že kořeny evropských hodnot sledujeme se Zdeňkem Susou od jejich starověkých biblických počátků, je zde na místě připomenout, že o vzniku židovských států a o jejich sjednocování se dozvídáme z knih Samuelových a královských, které pojednávají o době, kdy zejména Babyloňané a Egypťané už svoje státy dávno měli, zatímco Židé žili v uspořádání kmenovém či rodovém. Proces vzniku státu je v Samuelových a královských knihách popsán poměrně barvitě včetně detailů boje o moc mezi předáky jednotlivých kmenů, kteří usilovali o podmanění kmenů sousedních. Toto soupeření o moc ovšem začíná už uvnitř vlastního kmene, mnohdy přímo v rodině mezi blízkými příbuznými.

Pro nás v současnosti je spíš než původní biblický text daleko srozumitelnější Hellerovo věrné převyprávění příběhu krále Davida [5], který vzpomíná na svoji cestu ke královské moci. Je to vyprávění starého muže, který ani nemůže vstát z lůžka a je mu stále zima (a proto si dal zakoupit služebnici Abíšag, aby ho zahřívala, aniž by hrozilo, že přitom ztratí svoje panenství). Že jeho cesta k moci byla cesta krvavá, plná krutostí, zrad a hnusných zločinů asi netřeba zdůrazňovat. David vylíčený Hellerem vůbec ani vzdáleně nepřipomíná obvyklou představu o citlivém autorovi písní, přísloví a žalmů, ani představu krásného hrdiny s prakem, jak ho vytesal Michelangelo majzlíkem do mramoru. Dosud žijícím pamětníkům dob nedávno minulých asi spíš připomene kariéristy a funkcionáře, jak je popsal např. Ladislav Mňačko v novele Jak chutná moc [6] nebo jak je zmiňuje Lenin v [13]: „…do vládnoucí strany se zákonitě snaží proniknout karieristé a darebáci, kteří zasluhují jedině, aby byli postříleni“. Touha po moci a způsoby, jak se moci zmocnit, jsou stále stejně aktuální i dnes, jako byly kdykoli dřív.

Tak tohle že mají být kořeny, ze kterých vyrostly evropské hodnoty? Vždyť ve Wikipedii [4] čteme: „Evropské hodnoty … bývají spojovány s lidskými právy, liberální demokracií a právním státem.“ A opravdu: cesta od tyranie k liberální demokracii s občanskými právy a k právnímu státu je dlouhá a bolestná.

Jakkoli kruté a svévolné bývaly vlády samovládců, přece nebylo výjimkou, že se řídily zákonem – za příklad může posloužit Chammurapi a jeho zákoník. Během historie nebývala jedinou možnou formou vlády samovláda jediného absolutního tyrana. Zejména kupci a mořeplavci vytvářeli republiky či demokracie, kde se (jak název napovídá) podíleli na vládě všichni občané (tj. mimo dětí, žen, otroků a cizinců). Přes veškerou nedokonalost těchto demokracií zde můžeme najít počátky občanské společnosti, kde občané požívají občanských práv – lidských i politických.

Joseph Heller v knize [7] vypráví příběh o zrodu a vývoji liberální demokracie a přitom porovnává tři ukázkové příklady: starověkou aténskou demokracii, nizozemskou kupeckou republiku 16.–17. století a americkou demokracii v USA. Není to žádné vychvalování nejlepšího možného uspořádání společnosti – sžíravou až sarkastickou kritikou odhaluje slabiny a nedostatky demokracie. Té demokracie, kterou si lidé od starověku až dodneška vždy museli vybojovat mnohdy v dlouhých, krvavých a krutých válkách proti samovládcům, tyranům a jiným uchvatitelům moci – např. válka nizozemské republiky za nezávislost na Španělsku trvala osmdesát let (1568–1648) a brzy potom v letech 1652–1784 pak republika vedla další čtyři války proti Velké Británii o svobodnou plavbu a zámořské kolonie. Heller ukazuje, že nejsilnějším motivem těchto válek nebyla (jako obvykle) touha po spravedlnosti, svobodě, demokracii a lidských právech, nýbrž touha po bohatství a po moci. A výsledkem jsou pak i nějaké ty svobody, občanská práva a právní stát, kterých se člověk nenají.

Z dějepisu jistě známe řecké demokracie nebo římskou republiku. Např. Atény během své starověké slávy několikrát přecházely od demokracie k oligarchii a zase zpět, viz Joseph Heller v [7]. v průběhu dějin byly i jiné kupecké republiky, např. Kartágo, Novgorod, Benátky, Dubrovník, hanza (přístavy Severního moře a Baltu). Nejen tam, ale ve velkých svobodných městech vůbec bývala už ve středověku jakási „buržoazní demokracie“ s konšely a voleným purkmistrem v čele. Tam vznikaly university (např. Bologna) jako alternativa ke klášterním školám, zřejmě aby měšťané měli vlastní právníky, lékaře a kněze. Na universitách se dařilo novým myšlenkám (např. Occam a britský nominalismus) a svobodám včetně svobody svědomí (u nás tolerantní Vojtěch z Ježova, vzor horlivého a upřímného křesťanství a populární kazatel Jan Milíč z Kroměříže, kritik poměrů a literát Tomáš Štítný, pacifista Petr Chelčický, Jan Hus). Ty svobody a práva ale nebyly zadarmo. Byly zaplaceny hrůzami válek, v tomto okamžiku válek husitských. Zajímavé je, že Chelčického tam někde mezi Strakonicemi a Trocnovem nezamordovali ani katolíci, ani husiti a dokonce snad ani statek v Záhorčí mu nevypálili.

Výsledkem kompromisů, kterými skončily husitské války, byla jistá míra náboženské svobody v Českém království. Pak následovala vlna západoevropského humanismu, který ovšem nebyl pro každého. Sebezdokonalování a rozvíjení vlastní osobnosti bylo sice módní, ale nákladné. Aby si to šlechtici mohli dovolit, znevolnili poddané, což zřejmě nebyl nejsprávnější krok směrem k evropským hodnotám. Potom přišla vlna reformace a s ní třicetiletá válka. Sotva se evropské země postižené třicetiletou válkou vzpamatovaly z válečných škod a morových epidemií, přišlo v Evropě do módy osvícenství a s ním u nás tereziánské a josefinské reformy. Ty vypadají jako krok tentokrát pro změnu správným směrem k evropským hodnotám (až na to, že nevyhnutelnou podmínkou těchto reforem byla absolutní moc panovníka).

V 16.–19. století evropské námořní mocnosti kolonizovaly svět. V Americe došlo k tomu, že po zničení původních civilizací ve Střední a Jižní Americe, po zotročení a vyhubení většiny domorodců a po importu trvanlivějších černých otroků koupených od arabských a berberských pirátů došlo k velkému překvapení: severoameričtí divoši se nenechali zotročit a jejich hubení se ukázalo být velmi obtížné, neboť to byli lovci a bojovníci a lidé spjatí s přírodou. Svojí hrdostí a statečností si vydobyli respekt a obdiv bílých osadníků (viz např. romány Jamese Coopera) a Evropany přivedli na myšlenku vznešených divochů a návratu k přírodě (viz J. J. Rousseau), filosofa Spinozu k principu „natura sive deus“ a osvícence k přirozeným právům člověka, která se stala základem americké a francouzské demokracie. Návrat k přírodě vyznávali jak romantici 18. a 19. století, tak i čeští skauti a trampové ve století dvacátém.

V roce 1776 následovala Deklarace nezávislosti třinácti amerických kolonií, která argumentuje přirozenými lidskými právy (viz [9]: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou.“) – což by byl krok směrem k evropským hodnotám až na tu maličkost, že se tak stalo v Americe, a nikoli v Evropě. Ostatně černým otrokům na polích s tabákem a s bavlnou ani Indiánům v lesích Nové Anglie stejně nebyla Deklarace nezávislosti dobrá vůbec k ničemu.

V roce 1789 byla za francouzské revoluce vyhlášena francouzským Ústavodárným národním shromážděním Deklarace práv člověka a občana [10] podobná té americké (srovnejme s americkou deklarací např. první článek deklarace francouzské: „Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovnoprávní. Sociální rozlišení může se zakládat pouze na společenské užitečnosti.“) Pár let po vítězné revoluci a po vyhnání cizích intervenčních armád vypukly napoleonské války. Důsledkem v Rakouské monarchii byl kromě státního bankrotu (horšího než Zápotockého měnová reforma z roku 1953 nebo Klausova inflace v devadesátých letech) mj. i Všeobecný zákoník občanský císaře Františka z roku 1811, který s úpravami stále platí v Rakousku a je dodnes základem občanských zákoníků nástupnických států včetně České republiky.

Na výše zmíněné deklarace lidských práv pak zjevně navazuje i Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948 (viz [11]).

Tak se tedy vyvíjely evropské hodnoty, ke kterým se hlásí Evropská unie. Zatím poslední formulace základních evropských hodnot ve Smlouvě o Evropské unii [12] pochází z roku 2007: „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin.“

Absurdním výsledkem vývoje evropských hodnot je, že za velkého Evropana je dnes považován sv. Karel Veliký, který by za své válečné zločiny a zločiny proti lidskosti měl být postaven před soud v Haagu, zatímco skuteční šiřitelé základních evropských hodnot, byzantští misionáři Konstantin a Metoděj, jsou v Bruselu a Haagu neznámí. Podobně je na tom i Jan Hus, který neodvolal, protože by tak „nemohl učinit bez odporu svědomí“ (viz Husovy dopisy z Kostnice).

Všimněte si, že vývoj evropských hodnot se odehrál v té části křesťanské Evropy, která byla převážně pod vlivem římské církve a kde moc církve byla oddělena od moci státu, a to více nebo méně (v počátcích tohoto oddělování byl boj o investituru v 10. až 12. století).

V druhé části Evropy, kam se křesťanství šířilo z Byzance, vznikly národní církve pravoslavné (např. řecká, ruská, bulharská, srbská v Evropě, koptská v Africe, arménská a gruzínská v Asii). Dotyčné státy byly typicky ovládány samovládcem, města neměla svobody obvyklé na Západě (výjimkou je např. bojarská republika v Novgorodě v letech 1136 až 1478), v těchto zemích nedošlo k důslednému oddělení církce od státu, ani k humanistickému hnutí a reformaci, ani k vymezení přirozených lidských práv, natož k jejich prosazení ve společnosti. Tato tradice v těchto zemích není ani v myšlení obyvatel, ani v jejich právním vědomí, tím pádem se těžko může uplatnit formálně v zákonodárství. Těžko pak hledat něco jako právní stát nebo občanskou společnost.

Obyvatelé zemí, ve kterých se evropské hodnoty utvářely, za ně zaplatili vysokou cenu. Ale jsou tyto hodnoty vůbec k něčemu dobré? Jaký užitek nám přinášejí? Něco na těch „evropských hodnotách“ být musí, jinak by do střední a západní Evropy nemířili uprchlíci ze zemí zničených válkami. Orientální ani pravoslavné despocie středo- a západoevropskou historií neprošly. Národy těchto zemí si čas od času mohou zvolit, zda se chtějí vydat cestou evropských hodnot ke svobodě a s ní spojené občanské zodpovědnosti, nebo se raději přidrží svých dávných a osvědčených tradic nesvobody a bezpráví, jako jsou např. převýchovné tábory nebo zfalšovaná referenda. Pokud přistěhovalci z těchto zemí najdou nový domov u nás, přál bych jim i občanům ČR včetně sebe, aby se u nás řídili evropskými hodnotami a s nesvobodou a bezprávím se rozešli tak jako my: jako s poučnou, ale překonanou historií. Protože beztak sami máme pořád dost svých vlastních karieristů, despotů, tyranů a psychopatů, kteří se za všech okolností derou k moci (a ani cinkání klíčky od trabantů jsme je svého času nedokázali zahnat). A jako vždycky tu máme i pár milionů našinců s duší otroka hledajících svého psychopatického patrona, kterému by mohli sloužit, který by jim zaručil životní jistoty a dával chleba, na který si nějaké evropské hodnoty stejně nenamažou.

[1] SUSA, Zdeněk. Apokryfy a jiné drobnosti. Středokluky: Zdeněk Susa, 2023.

[2] ZEMANOVÁ Radka. Láska jako největší přikázání (diplomová práce) [online]. Praha: Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, 2020. [cit. 16.7.2024]. Dostupné z https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/127986/120367653.pdf?sequence=1&isAllowed=y#:~:text=Je%20to%20slo%C5%BEenina%20Dt%206,J%C3%A1%20jsem%20Hospodin.

[3] Evropa (Kontinent) [online]. In Mapy.cz. [cit. 16.7.2024]. Dostupné z https://mapy.cz/zakladni?source=osm&id=13483742&ds=1&x=44.3099702&y=66.1708493&z=3

[4] Evropské hodnoty. In Wikipedia. [cit. 16.7.2024]. Dostupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A9_hodnoty

[5] HELLER, Joseph. Bůh ví. [z angl. orig. „God Knows“ přel. Antonín Přidal.] Praha: BB art, 1996.

[6] MŇAČKO, Ladislav. Ako chutí moc. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1968.

[7] HELLER, Joseph. Nemalujte si to. [z angl. orig. „Pictute This“ přel. Miroslav Jindra]. Praha: BB art, 1999.

[8] Starověké Kartágo. In Wikipedia. [cit. 16.7.2024]. Dostupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/Starov%C4%9Bk%C3%A9_Kart%C3%A1go

[9] Deklarace nezávislosti Spojených států amerických. In Wikipedia. [cit. 16.7.2024]. Dostupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/Deklarace_nez%C3%A1vislosti_Spojen%C3%BDch_st%C3%A1t%C5%AF_americk%C3%BDch

[10] Deklarace práv člověka a občana. In Wikipedia. [cit. 16.7.2024]. Dostupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/Deklarace_pr%C3%A1v_%C4%8Dlov%C4%9Bka_a_ob%C4%8Dana

[11] Všeobecná deklarace lidských práv. In Wikipedia. [cit. 16.7.2024]. Dostupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1eobecn%C3%A1_deklarace_lidsk%C3%BDch_pr%C3%A1v

[12] Smlouvao Evropské unii. In Úřední věstník Evropské unie. Maastricht: Evropská unie, 1992 v aktuálním znění z 26. 10. 2012. [cit. 16.7.2024]. Dostupné z https://eur-lex.europa.eu/resource.html?uri=cellar:2bf140bf-a3f8-4ab2-b506-fd71826e6da6.0008.02/DOC_1&format=PDF

[13] LENIN, Vladimir Iljič. Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu.Praha: Svoboda, 1950.

[14] BeBo86. Le Forum Romain à Rome. 2012 [cit. 21.7.2024]. Licencováno pod Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 4.0 International License. Dostupné z https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Forum_romanum_6k_(5760×2097).jpg

[15] LE BARBIER, Jean-Jacques-François (1738–1826). Déclaration des droits de l'homme et du citoyen. [cit. 21.7.2024]. Licencováno pod Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 4.0 International License. Dostupné z https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Declaration_of_the_Rights_of_Man_and_of_the_Citizen_in_1789.jpg

[16] MAGAUD,Antoine Dominique (1817–1899). Allegory of Law between Force and Justice. Před 1899.[cit. 21.7.2024]. Licencováno pod Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 4.0 International License. Dostupné z https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Magaud-Law.jpg

[17] Alinor. Map of Europe (political). [cit. 21.7.2024]. Licencováno pod Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 4.0 International License. Dostupné z https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Map_of_Europe_(political).png