Článek
Během 42 let své pestré pracovní kariéry jsem také 15 let působil jako učitel na gymnáziu a na technice. Složil jsem státní zkoušky mj. z obecné pedagogiky a z didaktiky odborných předmětů a za tím účelem jsem přečetl několik monografií, zejména „Čas výchovy“ od Palouše, „Moderní pedagogiku“ od Průši plus asi tři další. Několikrát jsem se už pokusil co nejpřesněji formulovat podstatu problémů našeho školství. Naštval jsem tím už snad všechny učitele v ČR – dobře jim tak.
K peďákům: Vzpomínám, jak úřednice na přepážkách v jednom z mých zaměstnání distančně studovaly opavský peďák jako nejsnazší cestu k vysokoškolskému diplomu za dobrou cenu, aby mohly šéfovat ostatním úřednicím na přepážkách – prostě kariérismus, o uplatnění ve školství nemohlo být řeči. Snazší než Opava byla snad jen univerzita Starý Hrozenkov, ale na tu by slečny ze svých platů těžko našetřily. Ovšem ani studentky a studenti prezenčního studia z velké části nemíří do školství. Daleko výhodnější je třeba pozice v HR nadnárodní korporace. Proč tedy ze svých daní platíme peďáky? Pokud jde o odborné kvality absolventů, o mnohém svědčí to, že z peďáků se téměř nevyhazuje (zajímalo by mne, kdo z absolventů přečetl Palouše a Průšu a aspoň něco o vzdělávání od Komenského). Proč není podmínkou pro studium učitelství zkušenost s vedením skautské družiny, turistického oddílu, mládeže dobrovolných hasičů apod.? Pokud chce být někdo učitelem, měl by v 18 letech takovou zkušenost mít, jinak by neměl být připuštěn k přijímačkám… Výsledkem je, že učitelé většinou nemají ani páru o Bloomově taxonomii a Maslowově pyramidě (základní znalosti, které má pedagog prakticky uplatňovat).
Když se projdete během vyučování po chodbě, zjistíte že většina učitelů neumí jinou metodu než „vyložit-procvičit-vyzkoušet“ a jinou formu než frontální. Přitom základním právem i povinností učitele je operativně volit metody a formy podle okamžité situace v kolektivu žáků (to se nepředepisuje ministerským výnosem, jako když se nedávno psalo a mluvilo o badatelské metodě – je to jen důkaz naprosté nekompetentnosti úředníků v resortu školství – a učitelé neprotestovali, že jim nadřízený orgán zasahuje do jejich práv a kompetencí!). Dalším příznačným problémem je něco, co bych nazval „stará zkušená vyhořelá kantorka“, která umí jen řvát na děti, takže k výuce se během hodiny vlastně nikdy nedostane. Osobnost učitele jistě hraje roli (např. psychopat nebo pedofil by učitele dělat neměl), ale právě pestrost povah učitelů žákům svědčí. Být učitelem Alexandra Velikého, který způsobil tolik zla a lidského neštěstí, jen aby ukojil svoji zvrhlou touhu po moci, tak bych se šel asi oběsit s přáním, aby moje mrtvola byla předhozena k sežrání psům a abych byl potomky zcela zapomenut. A přece: v Aristotelově případu by to byla škoda. Např. jeho Metafyzika začíná optimisticky: „Všichni lidé od přirozenosti touží po vědění.“ Který učitel má tolik štěstí, že by tohle podepsal?
Pokud jde o kompetence, nejde zdaleka jen o kompetenci učitelů vést vyučování, nýbrž především o „klíčové kompetence“, které stanovuje RVP a z něj odvozený ŠVP. To jsou vytčené cíle, kterých má vzdělávání dosáhnout, nikoli „znalosti a vědomosti“, jak říkávala jedna ministryně školství (učitelství ovšem nevystudovala). Učit se mají žáci, učitel může jen více nebo méně pomoci. Když se žák vzepře, je učitelova snaha marná. Proto je tak důležité, aby učitel dokázal žáky motivovat. Když vzpomínám s odstupem let na své učitele, chápu, že někteří se opravdu minuli povoláním a nadělali víc škody než užitku. Převážně to však byli lidé, kteří pro mě hodně udělali, které jsem měl a dodnes mám rád, lidé mnohdy velice stateční, když nás vedli ke kritickému hodnocení naší „reálně existující socialistické současnosti“ a riskovali, že je některý ze snaživějších spolužáků práskne. Nebo možná věděli, kdo je kdo a že nepráskne? Možná…
Pokud jde o finance, stačilo by nepustit ke studiu učitelských oborů zájemce, kteří se nechtějí uplatnit ve školství nebo kteří ve svých 18 letech nemají ani páru o tom, co znamená vést kolektiv dětí nebo mládeže. Bylo by dobře zrušit CERMAT, který nadělá víc škody než užitku, donutit školní inspekci, aby plnila svoje povinnosti (a když neplní, tak inspektory neplatit) – a hned by byly peníze na světě. Jedná se totiž skutečně o „finance“, které mají být investovány do budoucnosti naší země. Ve Finsku to funguje už léta – tak proč ne u nás? Prostě není zájem, ani vůle, jen řeči hlupáků a chytráků.
