Článek
Do této nemocnice jsem byla odvezena při velkých halucinacích. V tuto dobu jsem nevnímala svět a necítila jsem žádnou bolest. Probrala jsem se zhruba po dvou dnech na horším oddělení akutní psychiatrie. Tady jsem hned věděla, že sem patřím s mými problémy.
Každý den v 7:00 hodin ráno mi zdravotníci měřili krevní tlak a v jídelně při jídle nám roznášeli medikamenty. Od německých pacientů jsem zjistila, jak se dostat na zahradu, perfektně zajištěnou, abych se mohla projít. Z horšího oddělení jsem na zahradu chodila přibližně třikrát denně. Bohužel na pokoji jsem měla pacientku, která měla problém s poruchou příjmu potravy.
Třetí den, co jsem byla už při vědomí, jsem to nevydržela. Věčně si tato pacientka strkala prsty do krku a měla nauzei, což znamená, že nic nevyzvracela. Já jsem jí dala lehce pohlavek. Přílétnul vrchní doktor a vzal mě do kanceláře a zde se mě vyptával, proč jsem to udělala. Na všechno jsem mu v němčině odpověděla.
Tento moment mě dal na lepší oddělení akutní psychiatrie. Tento vrchní lékař pracoval i na tomto lepším oddělení, kde mě dal na samotku. Já jsem byla samozřejmě ráda, protože nemám ráda lidi.
Nemusela jsem říkat zdravotníkům, že chci na zahradu, jako na tom horším oddělení. Tady jsme měli celý den otevřené dveře na zahradu. Taky mi zde psali ergoterapie, ale nikdo mě na ně nedovedl. Já jsem nikomu taky nic neřekla. Téměř většinu dne jsem byla na zahradě.
Jeden den v září byla na zahradě odpoledne muzikoterapie. Přišel jeden sympatický muž s kytarou. Já jsem žádnou muzikoterapii napsanou neměla. Byla jsem na zahradě, sedla jsem si na lavičku a poslouchala jsem muziku. Akorát jsem nechtěla zpívat, protože to neumím.
Zbylou dobu se zde nic zajímavého nedělo. Zde se ke mně chovali slušně, tak se mnou neměli žádné problémy.
