Článek
Když jsem si brala Egypťana, samozřejmě jsem věděla, že jeho rodina bude jiná než ta moje. Říkala jsem si ale, že přece nejde o nic dramatického. Každá rodina má svoje zvyky, každý člověk je trochu jiný a časem si na sebe všichni zvykneme.
Jenže až po svatbě jsem pochopila, jak velkou roli má v Egyptě rodina.
Najednou jsem nebyla jen manželkou svého muže. Stala jsem se také snachou, švagrovou a součástí širší rodiny. A zatímco já jsem byla zvyklá na poměrně velké soukromí, tady jsem se ocitla ve světě, kde jsou rodinné vztahy mnohem intenzivnější.
První překvapení přišlo velmi rychle
V Česku jsem byla zvyklá, že když se někdo chce zastavit na návštěvu, většinou zavolá předem.
V Egyptě jsem pochopila, že návštěvy mohou být mnohem spontánnější.
Najednou se mohlo stát, že někdo zavolal, že přijde, a za chvíli už jsme připravovali jídlo a uklízeli celý byt.
Zpočátku jsem byla nervózní. V hlavě jsem měla českou představu, že návštěva znamená uklizený byt, připravené občerstvení a člověk musí být trochu „reprezentativní“.
Postupně jsem zjistila, že v tomhle prostředí se na věci dívají jinak.
Návštěva není událost, na kterou se člověk připravuje půl dne. Je to součást života.
A čím déle jsem v Egyptě žila, tím víc se mi tahle spontánnost začínala líbit.
Rodina chtěla vědět skoro všechno
Tohle pro mě bylo asi jedno z největších kulturních překvapení.
V české rodině jsem byla zvyklá, že některé věci jsou prostě moje. Když jsem něco řešila s manželem, neměla jsem potřebu o tom informovat rodiče.
V egyptské rodině jsem najednou zjistila, že hranice soukromí mohou být mnohem méně výrazné.
Kam jedeme? Kdy přijedeme? Co budeme dělat? Jak se máme? Co jsme koupili? Kdy plánujeme děti?
Některé otázky mě zpočátku zaskočily.
Dokonce jsem si párkrát říkala: „Proč to potřebují vědět?“
Časem jsem pochopila, že otázka často není míněná jako kontrola. Je to způsob, jakým dávají najevo zájem.
Problém byl, že český a egyptský způsob projevování zájmu je někdy úplně jiný.
Já potřebuji prostor. Oni chtějí být blízko.
A právě mezi těmito dvěma potřebami jsme si museli najít rovnováhu.
Nejvíc jsem se bála vztahu s tchyní
Před svatbou jsem měla z jedné věci trochu strach.
Z tchyně.
Možná je to stereotyp, ale člověk slyší tolik příběhů o tom, jak složitý může být vztah mezi snachou a matkou jejího manžela, že jsem samozřejmě přemýšlela, jaké to bude.
Navíc jsem byla cizinka.
Říkala jsem si, jestli ode mě nebude očekávat, že budu dělat všechno přesně podle jejích představ.
Realita mě nakonec překvapila.
Ano, jsou věci, na které má jiný názor než já. Ano, máme odlišnou představu o tom, jak má fungovat domácnost nebo jak některé věci dělat.
Ale zároveň jsem pochopila, že i já jsem do vztahu vstupovala s vlastními předsudky.
Čekala jsem konflikt, a přitom jsem ještě ani nevěděla, jaká vlastně je.
Musela jsem se naučit nevnímat každou radu jako kritiku.
A také jsem pochopila, že nemusím dělat všechno podle ní jen proto, že je matkou mého manžela.
Respekt ano. Ztráta vlastních hranic ne.
Jako snacha jsem měla úplně jinou roli, než jsem znala z Česka
V českém prostředí může být vztah mezi snachou a tchyní poměrně neformální.
V Egyptě jsem se setkala s větším důrazem na úctu k rodičům a starším členům rodiny.
Musela jsem si uvědomit, že některé věci, které bych doma řekla úplně bez přemýšlení, mohou v jiném kulturním prostředí vyznít jinak.
Začala jsem proto více přemýšlet o tom, jak věci říkám.
Neznamenalo to, že jsem přestala mít vlastní názor.
Spíš jsem se naučila, že stejnou věc lze říct několika způsoby.
A někdy záleží víc na způsobu než na samotných slovech.
Největší rozdíl? Rodina je opravdu součástí každodenního života
V Česku jsem měla pocit, že rodina je důležitá, ale člověk zároveň potřebuje svůj vlastní svět.
V Egyptě jsem poznala něco mnohem propojenějšího.
Rodinné obědy, návštěvy, oslavy, společné chvíle, telefonáty. Lidé spolu zkrátka tráví hodně času.
Když se někdo v rodině necítí dobře, ostatní to řeší. Když má někdo problém, snaží se pomoct.
Tohle mě vlastně mile překvapilo.
V dnešní době jsme v Česku často každý ve svém tempu. Práce, děti, povinnosti, telefon a večer člověk zjistí, že se s některými blízkými pořádně neviděl několik týdnů.
V Egyptě jsem zažila pravý opak.
Někdy jsem měla pocit, že mám kolem sebe lidí až moc.
Jindy jsem byla vděčná, že kdyby se mi něco stalo, nejsem na to sama.
A právě tahle dvojí zkušenost mě naučila rodinnou blízkost vnímat trochu jinak.
Musela jsem si vybojovat i vlastní prostor
Být součástí rodiny ale podle mě neznamená, že člověk musí přestat být sám sebou.
Tohle jsem si musela uvědomit hlavně já.
Protože když člověk přijde do nové rodiny a ještě k tomu do jiné kultury, má někdy tendenci až příliš se přizpůsobovat.
Nechce nikoho urazit.
Nechce vypadat nevděčně.
Nechce být „ta cizinka, která nechápe naše zvyky“.
Jenže pokud člověk pořád říká ano, i když uvnitř chce říct ne, jednou ho to dožene.
Já jsem se proto postupně učila nastavovat si hranice.
Některé návštěvy zvládnu s úsměvem, jindy potřebuji být sama.
Některé rodinné zvyky respektuji, jiné nepřebírám.
A naučila jsem se, že to nemusí znamenat konflikt.
Moje českost nikam nezmizela
Jedna z věcí, kterou jsem se po svatbě bála přiznat, byla moje potřeba českých věcí.
Chyběla mi některá jídla.
Chyběli mi lidé doma.
Chyběl mi český humor, některé tradice a někdy i obyčejný pocit, že nemusím nic vysvětlovat.
V Egyptě jsem totiž občas byla ta, která musí vysvětlovat, proč něco dělá jinak.
Postupně jsem ale zjistila, že nemusím svoji českou část schovávat.
Stejně jako můj manžel nemusí přestat být Egypťanem.
Naše domácnost proto není kopií ani jedné kultury.
Máme něco z Česka, něco z Egypta a spoustu věcí, které jsme si vytvořili úplně po svém.
Nejtěžší otázka: kdy budou děti?
Pokud jste vdaná a žijete v Egyptě, připravte se na jednu otázku, která se může objevovat poměrně často.
Kdy budou děti?
Pro Češku může být taková otázka velmi osobní. Já jsem byla zvyklá, že plánování rodiny je hlavně věc páru.
V egyptském prostředí jsem pochopila, že děti mají v rodinném životě velmi důležité místo a zájem příbuzných může být mnohem otevřenější.
Ze začátku mě to vytáčelo.
Dnes už vím, že nemusím na každou otázku odpovídat podrobně.
Naučila jsem se některé věci jednoduše přejít úsměvem nebo změnit téma.
Člověk nemusí bojovat s každým rozdílem.
Některé je jednodušší přijmout.
A některé si naopak musí jasně vymezit.
Co mě na egyptské rodině nakonec překvapilo nejvíc
Možná to, že jsem se postupně přestala cítit jako návštěva.
Na začátku jsem měla pocit, že musím pořád dávat pozor.
Co řeknu.
Jak se obléknu.
Jak se budu chovat.
Co si kdo pomyslí.
Po nějaké době jsem ale zjistila, že mě rodina začala brát takovou, jaká jsem.
Pořád jsem Češka.
Pořád mám některé zvyky, kterým úplně nerozumějí.
Pořád existují věci, které bych doma dělala jinak.
Ale už jsem nebyla jen „ta Češka, která si vzala našeho syna“.
Byla jsem prostě já.
A to pro mě bylo možná největší vítězství.
Dnes už vím, že vstoupit do egyptské rodiny neznamená vzdát se té vlastní.
Znamená to naučit se žít s tím, že některé věci budou jiné.
Někdy mě budou štvát.
Někdy mě dojmou.
Někdy se jim zasměju.
A někdy budu potřebovat manželovi vysvětlit, proč je pro mě něco úplně normální, zatímco pro jeho rodinu je to nepochopitelné.
Ale přesně v tom je život ve smíšeném manželství.
Nejde o to, aby jeden vyhrál a druhý se přizpůsobil.
Jde o to najít způsob, jak vedle sebe mohou existovat dva různé světy.
A pokud se to podaří, může z toho vzniknout něco, co bych si před svatbou vůbec neuměla představit.
Rodina, která není ani úplně česká, ani úplně egyptská.
Je prostě naše.
