Článek
Když jsem toho rána seděla na okraji hotelového bazénu, vůbec jsem netušila, že si ten okamžik budu ještě dlouho přehrávat v hlavě. Bylo něco po deváté, slunce už pořádně pálilo a já si mazala ramena opalovacím krémem.
Pak jsem ho uviděla.
Stál kousek od baru a bavil se s kolegou. Jakmile si všiml, že se na něj dívám, usmál se. Ne tím obyčejným úsměvem, kterým se člověk usměje na hosta. Aspoň tak jsem si to tehdy vysvětlovala.
Usmála jsem se zpátky.
A právě tehdy začal můj nejkrásnější a zároveň nejbolestivější dovolenkový příběh.
Do Egypta jsem odjela sama s kamarádkou. Byla jsem po rozchodu a původně jsem si chtěla jen odpočinout. Žádné seznamování, žádné vztahy, žádné komplikace. Chtěla jsem týden, kdy nebudu řešit nic jiného než moře, slunce a to, jestli si dám k obědu těstoviny nebo pizzu.
První den jsme ho skoro nevnímala.
Druhý den už jsem si všimla, že se na mě dívá.
A třetí den přišel za mnou.
„Good morning, beautiful.“
Rozesmála jsem se. „Good morning.“
Chvíli jsme si povídali. Na nic zvláštního se neptal. Odkud jsem, jak dlouho jsem v Egyptě, jestli se mi tu líbí. Pak se mě zeptal na jméno.
Když jsem mu ho řekla, zopakoval ho.
Pomalu.
Jako by mu připadalo krásné.
Možná právě tehdy jsem začala být ztracená.
Ještě ten den mě několikrát vyhledal. Když jsem šla kolem baru, zamával mi. Když jsem si sedla na lehátko, přišel se zeptat, jestli něco nepotřebuji.
A večer se mě zeptal, jestli půjdu na chvíli ven z hotelu.
„Jen se projít,“ řekl.
Šla jsem.
Pamatuju si, jak jsme kráčeli podél hotelů a on mi vyprávěl o své rodině. O mamince, sestře, o tom, kde žije. Já mu zase vyprávěla o sobě.
V jednu chvíli se zastavil a podíval se na mě.
„Habibi.“
Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co říká.
„What?“
Usmál se.
„Habibi.“
Pak mi vysvětlil, že je to něco jako „moje milá“, „lásko“ nebo něžné oslovení.
A mně se rozbušilo srdce.
Byla jsem po rozchodu. Připadala jsem si dlouho nechtěná a neviditelná. A najednou vedle mě stál krásný muž v cizí zemi a říkal mi „habibi“.
Nechala jsem si to v hlavě přeložit trochu jinak.
Ne jako oslovení.
Jako vyznání.
Dnes už vím, že to byla moje první chyba.
Tehdy jsem ale byla šťastná.
Od toho večera jsme spolu trávili skoro každý volný okamžik. Ráno mě hledal u snídaně. Přes den se zastavoval u bazénu. Večer jsme si psali, i když jsme byli třeba jen o pár metrů dál.
A pokaždé mi napsal:
„Good night, habibi.“
Já mu odpovídala stejně.
Začala jsem se těšit na každé ráno.
Začala jsem se oblékat trochu jinak, když jsem věděla, že ho uvidím.
Začala jsem kontrolovat telefon.
A hlavně jsem si začala představovat, co bude, až odjedu.
Jednou večer jsem se ho zeptala:
„A co se stane, až budu doma?“
Podíval se na mě, chytil mě za ruku a řekl:
„I will miss you every day.“
„Really?“
„Of course.“
Pak dodal něco, co mě úplně dostalo.
„Maybe you come back to me.“
Neřekl „do Egypta“.
Řekl „ke mně“.
Aspoň tak jsem to slyšela.
Poslední dny dovolené už jsem skoro nevnímala, že jsem tam s kamarádkou. V hlavě jsem měla jen jeho.
Kamarádka si toho samozřejmě všimla.
„Ty ses zamilovala,“ řekla mi jednou večer.
„Asi jo.“
„Za čtyři dny?“
Pokrčila jsem rameny.
„Některé věci prostě člověk necítí podle kalendáře.“
Usmála se, ale nic neřekla.
Já jsem si tehdy myslela, že mi závidí.
Dnes bych jí nejraději poděkovala za každou pochybnost, kterou se mi snažila zasít do hlavy.
Poslední večer jsme seděli na pláži.
Byla tma, moře šumělo a z hotelu hrála hudba.
Držel mě za ruku.
„Promise me you come back.“
Slíbila jsem.
„Promise me you won't forget me.“
„I won't.“
A on mě políbil.
Byl to přesně ten typ polibku, po kterém si člověk začne plánovat budoucnost.
Když jsem pak šla spát, brečela jsem.
Ne proto, že bych byla smutná.
Byla jsem přesvědčená, že jsem konečně potkala někoho, kdo mě opravdu vidí.
Na letišti mi napsal ještě před odletem.
„Habibi, I love you.“
Četla jsem tu zprávu snad desetkrát.
A pak jsem udělala něco, co bych dnes už neudělala.
Začala jsem plánovat další cestu.
Doma jsem žila mezi dvěma světy.
V práci jsem normálně fungovala, chodila nakupovat, vařila, odpovídala na zprávy kamarádkám.
Ale každé ráno jsem se probudila a první, co jsem udělala, bylo, že jsem se podívala na telefon.
A většinou tam byl on.
„Good morning, habibi.“
„I miss you.“
„When you come back?“
Byla jsem šťastná.
Posílala jsem mu fotky. Vyprávěla jsem mu všechno. Dokonce jsem začala hledat letenky.
Když jsem mu jednou napsala, že jsem našla termín, odpověděl jen:
„I wait for you.“
To mi stačilo.
Vrátila jsem se do Egypta o několik týdnů později.
A právě tehdy se všechno změnilo.
První den mě čekal.
Objal mě, políbil a říkal, jak moc mu chybím.
Byla jsem dojatá.
Druhý den ale neměl čas.
Třetí den také ne.
Začala jsem se ptát, co se děje.
„Work.“
Chápala jsem to.
Vždyť pracoval.
Jenže potom jsem ho začala vídat s jinými ženami.
Usmíval se na ně.
Povídal si s nimi.
Jednou jsem zaslechla, jak jedné turistce říká:
„Habibi.“
Ztuhla jsem.
Připadalo mi, jako kdyby mě někdo polil studenou vodou.
Počítala jsem v hlavě dny.
Tři.
Přesně třetí den mi to řekl poprvé.
Jenže tentokrát to neříkal mně.
Večer jsem ho konfrontovala.
„Říkáš to i ostatním?“
Chvíli mlčel.
„What?“
„Habibi.“
Zasmál se.
„It's just a word.“
Jen slovo.
Dvě slova, která mě tehdy zlomila víc než všechno ostatní.
„Pro mě to nebylo jen slovo,“ řekla jsem.
Díval se na mě a já čekala, že mi řekne, že jsem jiná. Že to se mnou myslel vážně. Že ta slova, která mi psal každý večer, byla jen naše.
Místo toho pokrčil rameny.
„You think too much.“
A odešel.
Tu noc jsem skoro nespala.
Nejhorší nebylo zjištění, že pro něj možná nejsem životní láska.
Nejhorší bylo, že jsem si uvědomila, jak moc jsem si celý náš příběh vytvořila sama.
Každý pohled.
Každý úsměv.
Každé „habibi“.
Každé „I miss you“.
Já jsem z toho poskládala lásku.
On možná jen prožíval příjemné chvíle.
Ještě několik dní jsem se snažila zachránit něco, o čem jsem si myslela, že existuje.
Ptala jsem se ho, jestli mě miluje.
Řekl:
„Of course I like you.“
„Like?“
„Yes.“
„And love?“
Tentokrát neodpověděl.
To ticho mi řeklo všechno.
Den před mým odletem jsem mu napsala, že nechci odjet bez toho, abych věděla, na čem jsme.
Odpověď přišla až za několik hodin.
„Don't be sad, habibi.“
Seděla jsem na posteli a koukala na tu větu.
Ještě před pár týdny by mě zahřála.
Tentokrát mě bolela.
Protože jsem konečně pochopila, že pro něj to oslovení nemuselo znamenat to, co znamenalo pro mě.
Na letišti jsem brečela.
Kamarádka mě objímala a já jí pořád opakovala:
„Já jsem si opravdu myslela, že mě miluje.“
Neřekla mi „já jsem ti to říkala“.
Jen mě držela.
A to bylo možná to jediné, co jsem v tu chvíli potřebovala.
Když jsem nastoupila do letadla, podívala jsem se naposledy na telefon.
Žádná zpráva.
Ani „goodbye“.
Ani „I miss you“.
Ani „habibi“.
Po přistání doma jsem čekala.
Hodinu.
Dvě.
Celý den.
Druhý den jsem se ozvala já.
Odpověď přišla až večer.
Krátká.
„Hope you are fine.“
Nic víc.
V tu chvíli jsem pochopila, že moje dovolená skončila už dávno.
Jen já jsem si toho nevšimla.
Pár týdnů jsme si ještě občas napsali. Potom zpráv ubývalo. Jednoho dne už nepřišla žádná.
Smazala jsem si jeho číslo.
Pak jsem ho zase obnovila.
Zablokovala.
Odblokovala.
A nakonec jsem pochopila, že problém nebyl v tom, že mi říkal „habibi“.
Problém byl v tom, že jsem tomu slovu dala význam, který jsem zoufale potřebovala slyšet.
Dnes, když někdo řekne, že se na dovolené zamiloval, nesměju se mu.
Vím přesně, jak snadné je uvěřit tomu, že několik intenzivních dní znamená něco víc.
V cizí zemi, pod horkým sluncem, mimo běžný život, může být všechno silnější.
Pohled.
Dotek.
Polibek.
Jedna jediná věta.
„Habibi.“
Já jsem si tehdy myslela, že znamená:
Jsi pro mě výjimečná.
Dnes už vím, že samotné slovo vám nic takového slíbit nemůže.
A možná právě proto mě tak dlouho bolelo.
Ne proto, že mi říkal „habibi“.
Ale proto, že jsem mu uvěřila celým srdcem.
