Článek
Když jsem si kupovala letenku do Egypta, nikomu jsem neřekla, proč tam skutečně letím.
Kamarádce jsem tvrdila, že si potřebuji odpočinout.
V práci jsem řekla, že jsem si prostě zamilovala ten hotel.
A mamince jsem řekla, že jsem našla levný zájezd a byla by škoda ho nevyužít.
Nebyla to pravda.
Vracela jsem se kvůli němu.
Kvůli muži, kterého jsem poznala během první dovolené.
Kvůli jeho úsměvu, jeho hlasu a hlavně kvůli tomu, jak se na mě díval, když jsem odjížděla.
Byla jsem přesvědčená, že na mě čeká.
Dnes si říkám, jak naivní jsem musela být.
Poprvé jsem ho uviděla u hotelového baru. Pracoval tam a první dny jsme spolu prohodili jen pár slov.
„Coffee?“
„Yes, please.“
„With sugar?“
„Two.“
Usmál se.
„Too much.“
Smála jsem se.
Byla to úplná hloupost. Nic, co by si normální člověk zapamatoval.
Já si to ale zapamatovala.
Potom jsme se začali potkávat častěji.
Vždycky se objevil, když jsem šla kolem.
Zeptal se, jak se mám.
Pamatoval si, co piju.
Jednou mi dokonce přinesl kávu dřív, než jsem si o ni řekla.
„Two sugars,“ řekl a položil ji přede mě.
„You remember.“
„I remember everything about you.“
V tu chvíli jsem se zasmála.
Ale večer v posteli jsem na tu větu myslela.
I remember everything about you.
Začala jsem si všímat každého detailu.
Toho, jak se na mě dívá.
Toho, jak se dotkne mé ruky, když mi podává sklenici.
Toho, že mě zdraví jinak než ostatní.
A čím víc jsem si těch maličkostí všímala, tím víc jsem byla přesvědčená, že mezi námi vzniká něco výjimečného.
Poslední večer jsme spolu šli k moři.
Seděli jsme na pláži a dlouho jsme mlčeli.
Pak se mě zeptal:
„Will you come back?“
„Maybe.“
„No. Promise.“
Usmála jsem se.
„I promise.“
Políbil mě.
A já jsem tehdy uvěřila, že jsme právě začali něco, co bude pokračovat i po mém odletu.
Když jsem druhý den nastupovala do autobusu na letiště, stál u vchodu do hotelu.
Dívala jsem se na něj přes okénko.
Zvedl ruku.
Já jsem mu zamávala.
A pak jsem brečela skoro celou cestu.
Doma jsme si začali psát.
Každý den.
Ráno mi přišla zpráva.
„Good morning, habibi.“
Večer:
„I miss you.“
A občas:
„When are you coming back?“
Četla jsem ty zprávy pořád dokola.
Kamarádky mi říkaly, ať si dávám pozor.
„Vždyť ho skoro neznáš.“
„Ale znám.“
„Znáš ho z dovolené.“
„A co?“
„Protože na dovolené jsou všichni jiní.“
Vadilo mi to.
Měla jsem pocit, že mi nevěří.
A tak jsem začala plánovat návrat.
Chtěla jsem ho překvapit.
Neměla jsem mu říct, že přijedu.
Představovala jsem si, jak vejdu do hotelu, on mě uvidí a na chvíli úplně ztichne.
Představovala jsem si jeho výraz.
Jeho úsměv.
Jeho objetí.
Dokonce jsem si představovala, co mi řekne.
Možná:
„I can't believe you're here.“
Možná mě políbí.
Možná mě vezme za ruku a řekne mi, že mu chybím.
Celou cestu letadlem jsem byla nervózní.
Když jsem přijela do hotelu, nechala jsem si kufr na recepci a šla dovnitř.
Srdce mi bušilo.
Rozhlížela jsem se.
A pak jsem ho uviděla.
Stál u baru.
Stejně jako při první dovolené.
Na okamžik se mi zastavil dech.
Chtěla jsem za ním běžet.
Jenže pak jsem si všimla ženy, která seděla před ním.
Byla blondýna.
Smála se.
A on se smál taky.
Naklonil se k ní.
Něco jí řekl.
Ona ho lehce udeřila do ruky a znovu se zasmála.
Zůstala jsem stát.
Říkala jsem si, že to nic neznamená.
Samozřejmě.
Byla to hostka.
Možná se jen bavili.
Možná jí vysvětloval něco o hotelu.
Možná…
Pak jí položil ruku na rameno.
A já pochopila, že nechci vědět víc.
Otočila jsem se a odešla.
Sedla jsem si venku na lavičku.
Ruce se mi třásly.
Po několika minutách jsem si řekla, že jsem hloupá.
Vždyť jsem ještě ani nepromluvila.
Neměla jsem právo žárlit.
Tak jsem se zvedla.
Vrátila se dovnitř.
A šla přímo k němu.
Jakmile mě uviděl, ztuhl.
Doslova.
Úsměv mu zmizel z obličeje.
„You are here.“
Ne „I missed you“.
Ne „My God“.
Ne „Habibi“.
Jen:
„You are here.“
„Ano,“ usmála jsem se. „Chtěla jsem tě překvapit.“
Chvíli mlčel.
Pak se podíval kolem sebe.
„Why didn't you tell me?“
„Protože jsem chtěla překvapení.“
Usmála jsem se.
On ne.
A tehdy mi poprvé došlo, že něco není v pořádku.
„Máš radost?“
„Of course.“
Ale neznělo to jako radost.
Bylo to spíš jako odpověď, kterou člověk řekne, protože se to očekává.
Žena, která seděla u baru, nás pozorovala.
Pak vstala.
Podívala se na mě.
Podívala se na něj.
A odešla.
„Kdo to byl?“
„Guest.“
„Jen hostka?“
„Yes.“
Neptala jsem se dál.
Ten večer mi napsal, že má práci.
Že se uvidíme později.
Čekala jsem.
Hodinu.
Dvě.
Pak mi napsal:
„I'm tired. Tomorrow.“
Ležela jsem v posteli a koukala do stropu.
První dovolená se mi najednou zdála strašně daleko.
Druhý den jsem ho viděla znovu.
Tentokrát u bazénu.
A nebyl tam sám.
Seděl s jinou ženou.
Smál se.
A pak jsem zaslechla slovo, které jsem znala až příliš dobře.
„Habibi.“
Ztuhla jsem.
Podívala jsem se na něj.
On si mě všiml.
Naše oči se setkaly.
A jeho výraz se změnil.
Tentokrát už jsem nepotřebovala žádné vysvětlení.
Šla jsem pryč.
Dostihnul mě až večer.
„Why are you angry?“
„Protože jsi jí říkal habibi.“
„It's nothing.“
„Mně jsi to říkal taky.“
„Yes.“
„Takže to nic neznamená?“
Mlčel.
„Proč jsi mi psal, že ti chybím?“
„Protože mi chybíš.“
„A jí taky?“
„I don't understand your problem.“
Začala jsem brečet.
„Můj problém je, že jsem si myslela, že jsem pro tebe jediná.“
Dlouho se na mě díval.
Pak si povzdechl.
„You are special.“
Ta věta mě měla uklidnit.
Neuklidnila.
„Jsem jediná?“
Zase mlčel.
A právě to ticho bylo horší než jakákoli odpověď.
Tu noc jsem mu řekla všechno.
Jak jsem na něj myslela doma.
Jak jsem plánovala cestu.
Jak jsem se těšila, že ho překvapím.
Jak jsem věřila, že mezi námi něco je.
A on jen seděl.
Nakonec řekl:
„I like you.“
„Jen mě máš rád?“
„Yes.“
„A miluješ mě?“
Podíval se stranou.
„I don't know.“
Smála jsem se přes slzy.
„To nevíš?“
„We met one time.“
„Ale psali jsme si každý den.“
„That doesn't mean marriage.“
Ta věta mě úplně odzbrojila.
„Já jsem nemluvila o svatbě.“
„You came back for me.“
„Ano.“
„Why?“
Nevěděla jsem, co říct.
Protože odpověď byla jednoduchá.
Vrátila jsem se, protože jsem ho milovala.
On se na mě podíval a řekl:
„I never asked you to come.“
To byla věta, která mě zlomila.
Ne proto, že byla krutá.
Ale protože byla pravdivá.
Nikdy mě o to opravdu nepožádal.
Já jsem si z jeho zpráv udělala sliby.
Z jeho úsměvů city.
Z několika dnů vzpomínku na něco, co možná nikdy nebylo takové, jak jsem si představovala.
Druhý den jsem si sbalila kufr.
Měla jsem před sebou ještě pět dní dovolené.
Nevyužila jsem je.
Seděla jsem na letišti sama a přemýšlela, proč mě vlastně tolik bolí něco, co podle něj ani nebyl vztah.
Možná proto, že pro mě byl.
Byl v každé zprávě.
V každém ránu.
V každém večeru.
V každé písničce, kterou jsem poslouchala cestou do práce.
V každé představě další dovolené.
A najednou nic.
Po návratu domů jsem několik dní neotevřela jeho zprávy.
Pak jsem jednu otevřela.
„Hope you arrived safely, habibi.“
Rozbrečela jsem se.
Ne proto, že bych byla šťastná.
Ale protože to slovo už bolelo.
O několik týdnů později jsem se dozvěděla, že ta blondýna, se kterou seděl u baru, se do hotelu vrátila znovu.
A pak znovu.
Nevím, jestli spolu něco měli.
A vlastně už to nechci vědět.
Protože nejhorší zjištění nebylo, že možná nebyla jediná.
Nejhorší bylo zjistit, že já jsem nikdy nebyla jediná.
Jen jsem si to myslela.
A to je někdy ještě bolestivější.
Dnes už do toho hotelu jezdit nechci.
Ani kvůli moři.
Ani kvůli slunci.
Ani kvůli vzpomínkám.
Když si na něj vzpomenu, nevybavím si už jeho oči.
Vybavím si hlavně samu sebe, jak stojím s kufrem u hotelového baru a čekám, až si mě všimne.
A potom si vzpomenu na jeho první větu:
„You are here.“
Ano.
Byla jsem tam.
Byla jsem tam kvůli němu.
Jenže on už dávno žil svůj život, ve kterém jsem měla úplně jinou roli, než jakou jsem si vysnila.
A možná právě to je na dovolenkových láskách nejkrutější.
Člověk si z nich může odvézt celý příběh.
Zatímco pro druhého to byly jen krásné dny.
Já jsem se do toho hotelu vrátila, protože jsem věřila, že se vracím za mužem, který na mě čeká.
Ve skutečnosti jsem se vracela za vzpomínkou.
A ta už na mě nečekala.
