Článek
Když jsem si brala svého egyptského manžela, měla jsem pocit, že to nejdůležitější máme za sebou. Milovali jsme se, svatbu jsme zvládli a čekala nás společná budoucnost. Jenže teprve ve chvíli, kdy jsem sbalila kufry a přestěhovala se za ním do Egypta, jsem pochopila, že svatbou nic nekončí. Naopak. Všechno teprve začíná.
Do Egypta jsem nepřijížděla jako turistka. Tentokrát jsem neměla hotelový pokoj, náramek all inclusive a před sebou týden odpočinku. Přijížděla jsem domů. A právě to slovo pro mě bylo ze začátku zvláštní.
Můj manžel mi samozřejmě ukazoval místa, která jsem znala z předchozích návštěv. Jenže najednou jsem se na ně dívala úplně jinýma očima. Už jsem neřešila, kde je nejlepší restaurace nebo která pláž je nejhezčí. Řešila jsem, kde budeme nakupovat, jak funguje domácnost, kdo přijde na návštěvu a co ode mě vlastně očekává jeho rodina.
První dny byly zvláštní směsicí štěstí a nejistoty
První rána po svatbě jsem se probudila a chvíli mi trvalo uvědomit si, kde vlastně jsem. Vedle mě spal můj manžel, za oknem bylo úplně jiné počasí než doma a kolem mě byly věci, na které jsem nebyla zvyklá.
Byla jsem šťastná. Zároveň jsem ale cítila obrovskou zodpovědnost.
Do té doby jsem mohla kdykoli říct, že se mi něco nelíbí, a odjet domů. Teď už jsem měla manžela, společnou domácnost a nový život v cizí zemi.
A najednou jsem si uvědomila, že dovolená a skutečný život jsou dvě úplně rozdílné věci.
Na dovolené vám nevadí hluk z ulice, protože víte, že za pár dní odjíždíte. Když tam ale žijete, začnete si všímat úplně všeho.
Jak fungují obchody. Jak lidé nakupují. Jak se domlouvají návštěvy. Jak dlouho trvá vyřídit obyčejnou věc. Jak se lidé chovají v rodině.
A také toho, jak moc se některé věci liší od toho, na co jsem byla zvyklá z Česka.
Manželova rodina se stala součástí mého života
Jedním z největších překvapení pro mě byla rodina.
V Česku jsem byla zvyklá, že manželé mají především svůj vlastní prostor. Samozřejmě se navštěvují rodiče a příbuzní, ale každý má svůj život.
V Egyptě jsem se setkala s mnohem těsnějšími rodinnými vazbami.
Najednou jsem měla kolem sebe mnohem více lidí. Návštěvy, telefonáty, společná jídla, rodinné události. Některé dny jsem měla pocit, že sotva skončí jedna návštěva, už se plánuje další.
Ze začátku jsem z toho byla trochu v šoku.
Ne proto, že by se ke mně někdo choval špatně. Spíš jsem nechápala, proč potřebují všichni vědět tolik věcí o našem životě.
Postupně jsem pochopila, že to není vždycky zvědavost v tom českém smyslu. Pro ně je rodina jednoduše mnohem propojenější.
Musela jsem se ale také naučit říkat, co je mi příjemné a co už ne. Protože když člověk mlčí, ostatní nemohou vědět, kde má hranice.
A právě to bylo pro mě důležité i v manželství.
Najednou jsem nebyla jen manželka, ale také cizinka
V Česku jsem byla prostě sama sebou. V Egyptě jsem byla najednou také „ta Češka“.
Lidé se mě ptali, odkud jsem, proč jsem se přestěhovala, jak se mi v Egyptě líbí a jak jsem se seznámila s manželem.
Někdy mi to nevadilo. Jindy jsem měla chuť jen nakoupit a jít domů bez toho, abych vysvětlovala svůj život.
Postupně jsem si zvykla.
Musela jsem si ale zvyknout i na to, že některé věci, které jsou pro mě naprosto normální, mohou být v egyptském prostředí vnímané jinak.
Třeba oblečení.
Neznamená to, že bych po svatbě automaticky musela zahodit celý svůj šatník. Ale začala jsem mnohem více přemýšlet o tom, co si vezmu na sebe podle toho, kam jdu a s kým se setkám.
Na turistických místech je člověk zvyklý vídat ženy oblečené velmi různě. Každodenní život mimo turistické resorty je ale jiný.
A já jsem se musela naučit rozlišovat, kde se pohybuji a jaké prostředí mě čeká.
Domácnost byla další lekce
Měla jsem představu, že když jsme manželé, budeme si všechno rozdělovat přibližně stejně.
Jenže i tady jsme narazili na kulturní rozdíly.
Pro mého manžela bylo přirozené, že některé domácí práce jsou hlavně ženskou záležitostí. Pro mě to tak automatické nebylo.
Nechtěla jsem se hádat o každou umytou skleničku. Zároveň jsem ale nechtěla, aby se z mého přestěhování stala automaticky povinnost starat se o celou domácnost.
Takže jsme si museli některé věci vyjasnit.
A právě tady jsem zjistila, že některé problémy nejsou egyptské ani české. Jsou prostě manželské.
Když dva lidé pocházejí z různých kultur, jen je potřeba o nich mluvit možná ještě víc.
Nejtěžší pro mě byly peníze a samostatnost
Peníze jsou téma, o kterém se před svatbou podle mě musí mluvit úplně otevřeně.
Kolik budeme mít společně? Kdo bude co platit? Budu pracovat? Budu mít vlastní peníze? Co když budu chtít něco koupit sama?
Možná to zní prakticky až ne-romanticky, ale právě praktické otázky dokážou později způsobit největší problémy.
Já jsem byla zvyklá na určitou míru finanční samostatnosti. Nechtěla jsem po svatbě přijít o pocit, že dokážu rozhodovat sama za sebe.
S manželem jsme si proto museli nastavit vlastní pravidla.
A zjistila jsem, že představa o tom, jak by mělo fungovat „egyptské manželství“, je mnohem méně důležitá než to, jak funguje konkrétní manželství dvou konkrétních lidí.
Egyptská realita mě naučila zpomalit
Další věcí, se kterou jsem bojovala, bylo tempo.
Jsem zvyklá, že když něco potřebuji vyřídit, chci to vyřídit rychle. Tady jsem se musela naučit, že ne všechno jde podle plánu.
Některé věci se řeší postupně. Některé se odloží. Některé se vyřeší úplně jinak, než jsem čekala.
Ze začátku mě to rozčilovalo.
Dnes už se snažím tolik nebojovat s věcmi, které stejně nezměním.
Neznamená to, že jsem přestala být Češka. Jen jsem pochopila, že když žiji v jiné zemi, nemohu očekávat, že všechno bude fungovat přesně tak jako doma.
Nejtěžší nebylo vedro ani jídlo
Lidé se mě často ptají, co pro mě bylo po přestěhování nejtěžší.
Kupodivu to nebylo počasí. Ani jídlo. Ani jazyk.
Nejtěžší bylo najít si v novém prostředí vlastní místo.
Najednou jsem neměla kolem sebe své kamarádky, svou rodinu a známé prostředí. Věděla jsem, že kdybych měla špatný den, nemůžu jen tak zajít za kamarádkou na kávu.
Musela jsem si vytvořit nový život.
A v tom mi pomohlo právě to, že jsem se přestala snažit být „dokonalou Češkou v Egyptě“.
Nemusím dělat všechno stejně jako místní ženy. Zároveň ale nemůžu očekávat, že se celé okolí přizpůsobí mně.
Hledala jsem něco mezi tím.
Co mě po svatbě překvapilo nejvíc
Asi to, jak moc se člověk změní, když začne žít v jiné zemi.
Před svatbou jsem si myslela, že hlavní výzvou bude přizpůsobit se Egyptu.
Dnes si myslím, že větší výzvou bylo poznat samu sebe v úplně novém prostředí.
Najednou jsem musela mnohem jasněji vědět, co chci, co nechci a přes co nejede vlak.
Musela jsem se naučit říct manželovi, když mi něco vadí. Musela jsem se naučit respektovat jeho kulturu, ale zároveň si zachovat vlastní hranice.
A především jsem pochopila, že láska sama o sobě nestačí.
Je důležitá. Bez ní by to celé nemělo smysl.
Ale ke společnému životu potřebujete také respekt, důvěru, schopnost mluvit o nepříjemných věcech a ochotu hledat kompromis.
Dnes už vím, že jsem si nevzala „Egypťana“.
Vzala jsem si konkrétního člověka, kterého miluji.
A společně jsme si museli vytvořit život, který nebude úplně český ani úplně egyptský.
Bude prostě náš.
A možná právě to je na životě v jiné zemi to nejzajímavější. Člověk postupně zjistí, že domov nemusí být jen místo, kde se narodil. Někdy se z něj stane místo, které si teprve společně vytvoří.
