Článek
„Ježíš, to je už dneska?“ odseknul můj laskavý manžel. Měl štěstí, že jsme si slíbili lásku až za hrob. Na to, že je to inteligentní inženýr a technicky zaměřený člověk, ho kultura prostě vůbec nebere. Ale když se mě před léty snažil sbalit, lístky na představení vždycky mával on.
„A to si mám zase oblékat sako? Teď jsem si ho svlékl! Nemůžu jít ve svetru?“ zeptal se zpruzele. „Ne, lásko, ten svetr si neoblíkej! Ale klidně si vem to světle modré sako, nemusíš být úplně formální, vždyť jdeme na komedii. Je to sranda, uvidíš!“ Moje ubezpečovací taktika moc nezabrala, ale poslechl.
Když jsme konečně dorazili ke kulturáku, jeho obličej vypadal, jako by právě prodělával mrtvici. Bohužel ani naši přátelé mu nedokázali zvednout náladu a pokračoval ve svém prudérním duchu.
„Měl jsem si vzít polštář, stejně tam usnu!“
„V druhé řadě, lásko? To nemyslíš vážně?!“ To už se mi vzteky roztahovaly nosní dutiny a mlžil se mi zrak. Ještě, že tam byli kamarádi, jinak bych ho praštila kabelkou a podpatkem ho kopla do holeně.
Když jsme sedali na svá místa, ochotně pustil naše kamarády, aby seděli uprostřed. Vyžádal si krajní sedadlo, že „co kdyby se mu chtělo během představení na záchod“.
„Kdo sakra v jeho věku chodí během představení čůrat?“ pomyslela jsem si a dostala jsem podezření, že chce zdrhnout! „No přece ho nebudu po dvou hodinách vyzvedávat u baru?“ řekla jsem si a z bezpečnostních důvodů jsem ho s úsměvem na rtech láskyplně uchopila za ruku. Představení mohlo začít. A taky začalo!
Nejen, že se z druhé řady krajního sedadla stalo spojenectví, protože herci si mého manžela vyhlédli hned v první vteřině, ale navíc se ochotně nechal vtáhnout do děje a dokonce! odvést na jeviště. Introvert. …(Bl…, pomyslela jsem si.) … Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo vzteky brečet, ale pulzující tik v levém oku mi říkal, ať se na to vybodnu. Když představení skončilo, prohlásil: „Děcka, to bylo super, co?“
Měla jsem ho vzít tou kabelkou…
