Článek
Do areálu vjel starý zelený pick-up a zastavil poblíž policejního auta. Z něj vyskočili 2 muži, jeden dost starý a druhý dost mladý. Mladý držel v rukách dvouhlavňovou brokovnici. Zatímco oba policajti vytřeštili oči, mladík suverénně přehodil brokovnici přes rameno a starý zahlásil: „Jsme tady na odstřel tý lišky, šéfe.“
„Výborně, už na vás čekám, tudyma pánové,“ řekl bazarník tlumeně a i se světlem odcházel od policistů směrem dozadu do areálu. Kapota auta potemněla. Policisté se na sebe podívali a zvědavě následovali bizarní skupinku.
„Tady je, liška prašivá , přišla sem chcípnout, už několik hodin dodělává. Nikdo sem pro ni nechtěl přijet, ani policajti ne,“ pravil bazarník a vyčítavě se podíval na nic netušící veřejné činitele. „Ani myslivci nechtěli přijet,“ dodal.
Autobazar se nacházel v dolíku, v zástavbě rodinných domů.
„No jo, v obytný zóně se nesmí bez povolení střílet, šéfe“ řekl stařík. „Tady hochu, vem ji do hlavy pěkně zespoda,“ a výmluvně ukázal směr, jakým má střela hlavou lišky projít. Sotva 17 letý mladík se připravil ke střelbě.
Liška ležela pár metrů opodál, těžce dýchala a byla zubožená a vypelichaná.
„To jsou myslivci?“ otázal se policista vykuleně a doufal, že odpověď bude kladná.
Areálem se rozhlehla rána jako z děla. Liška nadskočila, zvrátila se jí hlava a milosrdná smrt byla dokonána. Mladík si spokojeně přendal zbraň se zlomenou pažbou do podpaží.
„Jo, myslivci,“ řekl bazarník směrem k policistům. „Tihle byli ochotní lišku odstřelit i bez povolení. Chodí tudy několik dní a chcípe, ani psa jsem nemohl pořádně pustit.“
„Dobrá práce hochu,“ řekl starý myslivec a podal mladíkovi rukavice. Ten si je navlékl, popošel k lišce, chytil ji za ucho a zvedl do vzduchu. Liška byla jako věchýtek, najednou vypadala strašně maličká.
„Fakt je prašivá,“ řekl myslivec. Lišku dali do pytle, mrkli na policajty a odcházeli.
Zdarma za odvoz. Spěchá. Při rychlém jednání sleva.
„Pes na Bazoši, zdarma za odvoz. No to je šílený! Podívej se!“ Hulákala jsem na manžela. „Odrostlé štěně. Ježiš ten je roztomilej. A je tady kousek. Nemůžeme ho tam přece nechat umřít, chudáčka.“ Psíma očima jsem přemlouvala manžela, zatímco jsem již mluvila s majitelem autobazaru.
Manžel si povzdychl a mezitím, co si oblékal bundu, vykřikoval něco jako „pes v baráku jen přes moji mrtvolu,“ „buď já a nebo pes“ a „jestli mi zničí nářadí, chcípne tak jako tak.“
A už jsme pro mazlíčka jeli. Mělo to být odrostlé štěně pasteveckého psa, kterého bazarník už nechtěl, protože mu ničil věci a stejně nehlídal. Navíc nechtěl moc žrát a byl vyhublý.
Zrovna když jsme k autobazaru přijeli, ozvala se rána z brokovnice, odrazila se od okolních domků a zastavila se přímo v našich uších.
„No teda, tady se snad střílí,“ hlesl potichu manžel. Kolem nás prošli 2 chlapíci, jeden s puškou v podpaží a druhý s plastovým pytlem v ruce. Nedaleko stálo policejní auto. Vytřeštěně jsem zírala. Snad ho nenesou v tom pytli?
Štěňátko leželo ve výkalech zavřené v kotci. Bylo obrovské, flekaté a velké asi jako zlatý retriever. „To jsou ale gigantický tlapy,“ řekl manžel obdivně a hnal se ke psovi.
„Je mu 6 měsíců, je to pěknej prevít, všechno zničí. Bacha, asi je prašivej. Podle mě to chytnul od tý lišky.“
Manžel popadl zubožené štěňátko do náruče, pěkně se pod ním prohnul. „Tak my jedem,“ řekl bazarníkovi a šel rychle k autu.
„Tak mě snad za něj něco dáte, ne?“ Křikl za ním bazarník.
„Jo, možná tak do papule,“ křikl za ním manžel.
Ačkoliv bazarník zrovna jako veterinář nevypadal, měl pravdu. Pejsek měl do krve rozhryzané nohy a drbal se tak, až si z boku rval chlupy. V noci nespal (a my také ne). Zalézal pod stůl, do sklepa, do garáže, co nejdále od nás. Byl nemocný a bylo mu skutečně špatně. Veterinář řekl, že psovi je asi 1 rok a diagnostikoval svrab. Pejsek byl skutečně prašivý.
Dnes je z něj statný, 70 kg vážící, Středoasijský pastevecký pes a je to nejmilejší pan pejsek, jakého znám. Občas si z něj děláme srandu, že je prašivec prašivej, z Bazoše za odvoz. Zdarma, tak co by člověk čekal. On ale jen vrtí ocasem, věrně na nás kouká a loudí další šunku.
Přenáší se svrab na člověka, ptáte se? Nepřenáší, jen ve vzácných případech. Pokud se váš pejsek hodně drbe a nohy si rozkouše až do krve, neváhejte a vyrazte k veterináři. Čeká vás několika týdenní martyrium, ale na neléčený svrab mohou zvířata i zemřít.
Jako ta liška.
