Článek
Poté, co prezident oznámil, že Andreje Babiše jmenuje premiérem, znovu vyvstala otázka, zda se Filip Turek (nestr. za Motoristy) může stát ministrem. Původně měl být jmenován ministrem zahraničí; následná jednání však rozhodla, že bude řídit Ministerstvo životního prostředí.
Důvodem k tomu bylo pravděpodobně chování poslance Turka v minulosti. Na řadě fotek je zobrazen při hajlování, dostupné jsou i jeho objektivně odporné komentáře na sociálních sítích. Tím se studnice jeho afér rozhodně nevyčerpává.
V této souvislosti se začala opět (jako po každých volbách) řešit otázka, jaký prostor má prezident republiky při jmenování vlády – konkrétněji, do jaké míry může ovlivňovat její složení a z jakých důvodů.
Na okraj podotýkám, že nepovažuji Turka za kompetentního ani vhodného kandidáta na cokoli. To je však osobní názor politický. Ústavní (právní) otázku, jak je položena výše, však musíme zodpovědět tak, aby formulované pravidlo chování fungovalo i v momentě, kdy je u moci ta „druhá strana.“
Výklad pravomocí prezidenta má být co možná objektivní.
Vyjděme z toho, že ústava (tiše) přiznává prezidentovi při jmenování vlády určitý manévrovací prostor. Je to on, kdo jmenuje jejího předsedu a na jeho návrh ministry. Kdyby prezident vůbec neměl právo do složení vlády mluvit, byl by proces jejího vzniku koncipován jinak (např. tak jako v Německu).
Vláda se však zodpovídá sněmovně a nikoli prezidentovi. Úkolem prezidenta není vládu každodenně kontrolovat; stojí proti obvykle jasně vyjádřené politické vůli, která se zhmotnila ve svobodných volbách.
I taková vůle má však své ústavní hranice.
Role prezidenta má podle mého názoru spočívat jen v odstraňování zjevných nepřístojností.
Těžko si lze představit, že by byl – za platnosti současné ústavy – jmenován v r. 1936 ministrem zahraničí Konrad Henlein. Zároveň by se neměl ministrem životního prostředí člověk, jenž soustavně a nestydatě poškozoval životní prostředí a už dopředu vylučuje, že by s tím mělo jeho ministerstvo něco dělat. Kozel nemá být zahradníkem.
Čl. 70 Ústavy stanoví, že člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Této větě je nutno přiznat obsah přesahující zákon o střetu zájmů (kterým je čl. 70 proveden). Prezident může na člena vlády klást požadavky, jež nejsou výslovně v žádném právním předpisu uvedeny – má právo nejmenovat kandidáta, o němž lze důvodně mít za to, že je agentem cizí mocnosti. Má právo nejmenovat kandidáta, jehož zdravotní stav je silně neutěšený.
Potud může hlava státu dostát své garanční funkci. Chrání řád (pořádek) ve vztahu vně stát i dovnitř. Tam ale jeho úloha končí.
Prezident nemá právo nejmenovat kandidáta, který je prostě jen idiot. Ministerská funkce totiž není primárně funkcí odbornou (ačkoli je v nejlepším zájmu všech, aby ministr byl kompetentní), nýbrž funkcí politickou. Ministr přebírá odpovědnost za svůj resort vůči veřejnosti. Neosvědčí-li se nebo nezvládne-li svůj úřad vykonávat tak, jak se od něj očekává, lze to vládní koalici jako celku spočíst nejpozději za 4 roky.
Prezident není od toho, aby jednotlivé ministry zkoušel; nemůže pro názorovou neshodu s ministrem odmítnout jeho jmenování.
Ve výjimečných a odůvodněných případech lze přistoupit i na to, že charakterový profil kandidáta může být nepřekonatelnou překážkou. Garanční funkce prezidenta tam spočívá v jeho schopnosti vyfiltrovat kandidáty tak, aby se i do vrcholného státního orgánu promítly základní hodnoty, na nichž je demokratický právní stát postaven (patří sem např. ochrana lidské důstojnosti, svobody a soukromí).
Intenzita takové charakterové vady však musí zjevně převážit nad politickou vůlí vyjádřenou ve volbách. Prezidentské pravomoci (a vůbec pravomoci státních institucí) je totiž nutno vykládat spíše úzce než široce. Česká republika je republikou parlamentní, výkonná moc odvozuje svou legitimitu od voleb do zákonodárného sboru, nikoli od volby prezidenta. V takovém případě je nutno minimalizovat zásah do vůle vyjádřené ve volbách.
Zmíněná intenzita charakterové vady však není podle mého názoru taková, aby zjevně vylučovala jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí. Turek není nebezpečný, ale jenom idiot. Je nutno odlišit nároky kladené (podmíněné) společensky a právně. Chování poslance Turka je dětinské, sprosté, zavrženíhodné a hloupé. Totéž lze říci o jeho výmluvách. Už proto by měli politici apriori vyloučit, aby došlo k Turkovu jmenování.
Ústava je však jen rámcem politiky. Konkrétní obsah stanovuje politická praxe. To, zda má být hajlující hochštapler ministrem životního prostředí, je otázkou politickou, nikoli právní.
Bylo by sice ostudné, aby byl ministrem. Ústava však nechrání před ostudou.
Prezident nemá právo odmítnou jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí.
Autor je studentem 4. ročníku PF UK.
