Reakce: Turek může být ministr, říká Ústava

Jsem rozhodně přesvědčen, že ochrana životního prostředí je součástí doktríny (demokratického) právního státu. Zde bych se neomezoval jen na „pouhé“ vypočtení zejm. procesních principů fungování republiky. Aby bylo možné dosáhnout na všechny zaručené svobody a plně jich využívat, je nutný zásah státu v situacích, jež využívání těchto svobod potenciálně brání – chudoba, nemoc, a v neposlední řadě znečištěné životní prostředí. Lapidárně řečeno, k čemu je svoboda projevu, když se ani nemůžu pořádně nadechnout. Vylučovat ochranu životního prostředí z doktríny dem. právního státu apriorně by bylo jednak v politické rovině popření odpovědnosti nás všech (potažmo státu) za prostor, v němž žijeme, jednak, jak jsem uvedl výše, v rovině právní potenciálně nebezpečné pro výkon ostatních práv a svobod.

Dokonce bych si dokázal představit (a berte to spíše jako výstřel do tmy než nějaký hluboký a ucelený právní názor), že při silně nedostatečném, nebo neexistujícím zákonném (příp. mezinárodně-smluvním) provedení čl. 35 Listiny, by bylo myslitelné domáhat se práva na příznivé životní prostředí v základní míře prostřednictvím čl. 1 odst. 1 Ústavy. Jedná se ale o teoretický koncept; s ohledem na dělbu moci by to bylo v praxi spíše nepřípustné. Soud nemůže svévolně stanovovat, jaké jsou konkrétní hranice např. bromidu ve spodní vodě, tzn. stanovovat (ex post!) pravidlo chování.

Je-li dosahováno základní úrovně ochrany živ. prostředí (takové, která je v dem. právním státě minimální přípustná, viz výše), domnívám se, že je veškerá další úprava ochrany živ. prostředí v rukou politiků, resp. závislá na vůli zákonodárce (s ohledem na čl. 41 Listiny). Je tak především politickým rozhodnutím, jak naplnit právo na příznivé životní prostředí. Toto rozhodnutí má pak být vtěleno do zákona.

V námi diskutované věci mě to vede k tomu závěru, že pokud bychom měli klást na ministry nějaké názorové, potažmo charakterové, požadavky (v rámci výkladu čl. 70 Ústavy), měly by se podle mého názoru odvíjet od toho, zda kandidáti nezpochybňují nebo nesabotují samotnou podstatu a účel resortu, do jehož čela by měli být jmenováni, nikoli od jejich postoje k současnému stavu věcí, legislativy apod. Odepření jmenování pak vidím jako prostředek ultima ratio, a to v momentě, kdy je už pouhým uvedením do funkce zpochybněna či ohrožena schopnost ministerstva (a podřízených úřadů) vykonávat svou činnost; nikoli to, že činnost samotná bude vykonávána špatně či snad lajdácky.

Lze tak podle mě odmítnout jmenovat ministra financí popírajícího existenci peněz, ministra vnitra či spravedlnosti, který již dopředu odmítá trestat pachatele tr. činů, ministra zdravotnictví, který je současně předsedou lékařské komory (a musel by tak vlastně kontrolovat sám sebe), nebo ministra zahraničí, který aktivně vyhrožoval členům saúdskoarabského diplomatického sboru a projevoval, i kdyby v žertu (což nečiní rozdíl), náklonnost k národnímu socialismu.

Úkolem MZV je zabezpečovat mezinárodní vztahy ČR (§ 6 odst. 2 komp. zákona), což nemůže ten, kdo si dokázal představit druhou stranu mrtvou (Saúdská Arábie), nebo se hlásil k těm, kteří aktivně dotčený národ vyhlazovali (Izrael, ale např. typicky Polsko atd.). Tyto vztahy nelze zabezpečit, protože po druhé straně nelze objektivně požadovat, aby do nich vstupovala. Stejně tak považuji za překážku ve smyslu čl. 70 Ústavy, aby kandidát na MZV prohlašoval, že je na čase bombardovat Moskvu. Zde vidím prostor pro prezidenta kandidáta nejmenovat, tj. možnost dostát své garanční funkci - udržet řád směrem ven v momentě, kdy je ohrožena podstata úkolu resortu. Prezident podle mě může odmítnout jmenovat styčným důstojníkem pro komunikaci se zahraničím člověka, s nímž se část zahraničí nebude chtít bavit kvůli jeho osobnímu přesvědčení, a ne kvůli vztahům se státem, který má tento člověk reprezentovat.

Můj názor je takový, což je naznačeno v původní stati (ačkoli přiznávám, že celkově nevyznívá ideálně), že hranicí pro odepření jmenování není jen tak ledajaká nepřístojnost - najděme si klidně lepší slovo (inherentní rozpor, překážka, …) - ale jen ta velmi intenzivní, zjevná atd., vykládaná prizmatem přecházejících odstavců. Tu lze chápat dvojitě: buďto jako jakýsi institucionální rozpor (střet zájmů), nebo jako rozpor charakterový. To však není předmětem této úvahy.

Primární odpovědnost leží na předsedovi vlády, který ministry navrhuje, ne na prezidentovi, který je jmenuje, a ten by měl mít tak dobrý důvod, proč vůbec do konkrétního složení vlády mluvit. Tím dobrým důvodem je pak podle mého názoru shora popsaný útok na základy toho, čím je pověřen předmětný resort.

U ministra životního prostředí však neshledávám takto intenzivní rozpor mezi tím, co Turek říká, a funkcí, již by měl zastávat (což se prozatím odkládá na neurčito). Turek neříká, že životní prostředí není třeba (není možné) chránit, dokonce ani nepopírá změna klimatu. Nechci ho rozhodně omlouvat; ostatně tak ani nevyzníval původní článek. Zastávám totiž ten názor, že obsah jeho prohlášení a výkon jeho funkce (i kdyby objektivně nedostatečný) nebude mít za následek fundamentální otřesení ministerstva ŽP. Nedochází zde k ohrožování běhu věcí takovým způsobem (minimálně ne tak zjevným a intenzivním), jako by tomu bylo u MZV.

Jak jistě seznáte, je moje úvaha poměrně subjektivní a do velké míry stále nerozvinutá; rozhodně nemá za cíl předjímat, jak by mělo být rozhodnuto o případné kompetenční žalobě - i když si myslím, že k ní stejně nedojde, a obě strany se raději domluví. Původní úvaha ani neměla být tolik právní (chybí odkazy na relevantní texty, judikaturu, či příklady zahraniční praxe, ostatně i řádná argumentace), což jí především mezi těmi, kteří právo znají, ubírá na kvalitě. Je tomu tak i kvůli zvolení poměrně nevhodné formy pro tento typ textu; pokud měl být spíše komentátorský, neměl zabíhat do právní argumentace - pokud měl být právní, měl do ní zabíhat více. Pokorně to přijímám.

Zajímal by mě však i Váš pohled na věc:

Budu se velmi těšit na Vaši odpověď. jb