Článek
Den 1.
Přicházím po rozbahněné lesní cestě, míjím poslední chalupy a přes opuštěnou mýtinu zahybám ke stavení, které má být mým útočištěm na následujících pět dní.
Jedu sem srovnat své myšlenky, trochu za trest a hlavně jsem na útěku…před sebou, možná.
V chalupě je zima, dlouho tu nikdo nebyl, vzduch je těžký a já otevírám okna, navzdory chladu, který sem z venku okamžitě plyne. Musím to tady trochu vyvětrat.
V komoře je nějaké jídlo, pár konzerv, rýže, sušenky…to by snad mohlo na pár dní stačit.
Budu spát dole v setnici, abych nemusel zatápět v ostatních místnostech a plýtvat dřevem, kterého je k mému zděšení málo. Celé odpoledne jsem sekal dříví a hledal, co je kde ke spálení. Zjišťuji, že je toho mnohem méně, než jsem čekal. Strhnul jsem přístřešek, který slouží v létě k posezení s přáteli při dlouhých večerech. Bůhví, jestli ještě nějaké večery budou, jestli přijedou nějací přátelé a hlavně, dřevo budu potřebovat. Nakonec jsem se také rozhodl ukončit trápení staré švestky, která sice ještě rodila chutné plody, ale vypadala, že jí vlastně prokážu službu, když jí porazím.
Sedám ke knize Zločin a trest, čekám až se místnost zahřeje a přemýšlím, co sním jako první z komory. Nakonec vyhrává masová konzerva, kterou jsme vždy opovrhovali a kterou dávno na jejím místě na polici předběhly chutnější pokrmy.
Večer se místnost trochu ohřála a já ulehám do vlhké a vystydlé postele a přikrývám se studenou dekou, ze které je lehce cítit hniloba.
Zde je nutné poznamenat, že jsem v životě nebyl sám v lese, ani na chalupě. Vyrostl a žil jsem ve velkoměstě, nemám problém projít v nočních hodinách jakoukoli částí centra, ale představa, že se ocitnu v noci sám v lese, mě děsí. Všude vidím duchy, divou zvěř a jediný obrázek, který mám o přírodě, je z televize a jejích dokumentů. Další, o něco horší představy pochází z různých hororů o opuštěných chatách, oživlých mrtvolách a podobně.
Zavírám dveře, vše zamykám, beru do ruky nůž, vedle sebe pokládám vzduchovku a deset broků.
V noci mne vyruší neznámý zvuk, budím se celý zpocený, oheň dávno dohořel a od úst jde pára ve vystydlé místnosti. Chvíli přemýším, jestli vstanu a půjdu zjistit, co zvuk způsobilo.
Nepůjdu! Ani náhodou se nenechám zabít a rozpárat něčím divokým, co venku určitě čeká, až vylezu. Třesu se zimou a strachy. Nakonec vítězí spánek, ráno se uvidí…
