Článek
Románový debut Martina Chadimy Poslední kacíř je živelným proudem vyprávění a zároveň nadmíru poctivým historickým románem z husitské Prahy. Svízelné putování Ondřeje z Ježova – novice vyhnaného z kláštera – a jeho přítele, ctihodného pána Petra z Pelhřimova, je protkáno nejen filozoficko-teologickými disputacemi, ale především pronásledováním ze strany zákeřných nepřátel. Kde se skrývá naděje, zatímco svět čeká na příchod Antikrista?
Do jakého prostředí se podívají čtenáři vaší knihy?
Celý příběh se odehrává v Praze, v níž v té době kulminovala jedna z posledních apokalyptických vln, které kdy prošly Evropou. V pražských městech byla opravdu velmi hutná atmosféra. Církev procházela těžkou krizí, kterou nezažehnal ani kostnický koncil. Před branami Prahy se houfovala Zikmundova vojska, mezi husity se přeli radikálové a umírnění. A protože Praha byla v této době mezinárodním městem, protínaly se tu ideje a hnutí, které církev považovala za kacířská. A celé to podivuhodné panoptikum lidí a myšlenek obklopovaly kulturně-ideové pozůstatky Prahy císaře Karla IV.
Martin Chadima: Poslední kacíř
Váš prozaický debut je poměrně dlouhé a dosti komplexní dílo. Jak dlouho jste ho psal a jaké historické zdroje jste měl k ruce?
Psal jsem svou beletristickou prvotinu skutečně z hlubokého vnitřního přesvědčení, jako příběh, který by neměl být vyprávěn jednoduše, slovy současných lidí. Myslím, že čtenář si zaslouží být vtažen do jazyka a myšlení doby. Proto jsem neváhal sáhnout po kronikách, dobových pramenech, cestopisech, záznamech, ale nahlížel jsem i do knih renomovaných historiků, filozofů a teologů. U někoho studium těchto disciplín vede k obohacení vlastního vnitřního světa, jiný to touží předat dál a začne třeba učit. Snažil jsem se vytvořit příběh, který na základě historických reálií vstoupí do života čtenáře 21. století, vtáhne jej do světa lidí 15. století a pomůže mu pochopit mnohá tajemství, předsudky, omyly a klišé, která nám předávají ve škole, v médiích i v laciných knihách na toto téma.
V románu se vedle mnoha fiktivních postav objevuje i řada skutečných historických osobností.
Jmen, která čtenář zná, tam jistě najdete celou řadu. Počínaje Karlem IV., jeho syny Václavem a Zikmundem přes arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hasenburka až po Jana Husa, Jeronýma Pražského, Jana Želivského, a ano, i Jana Žižku či Prokopa Holého. Tato jména tvoří, jak doufám, srozumitelný historický rámec, přestože se tam objevují spíše jména nová, některá opřená o skutečného v té době žijícího člověka, jiná zcela smyšlená. A pokud se mi podařilo, aby čtenář vycítil v nositeli všech zmiňovaných jmen živou bytost, pak to budu vnímat jako úspěch.
Snad neprozradím příliš, když řeknu, že Poslední kacíř začíná fantaskní, skoro až gotickou scénou s procitnutím oběšence. Román je sice filozoficky pojatou detektivkou ve stylu Ecova Jména růže, ale určitá inspirace fantastikou je tam patrná…
Příběh s oběšencem se skutečně stal – tak jako téměř vše, co naleznete v tomto románu, se plně shoduje s dobovými reáliemi. Nesmírně obdivuji některé historické školy, které popisují velké dějiny na základě zcela obyčejných skutečností. Co lidé v té době jedli, jak se oblékali, jakým způsobem byli léčeni. V drobných dobových reáliích a malých příbězích (kterým se ve středověku říkalo opuscula nebo exempla) často poznáme středověkého člověka lépe než detailním zkoumáním exteriérů a interiérů nejslavnějších katedrál. A Umberto Eco? Velký vypravěč, výtečný znalec středověku jako takového, člověk s neskutečným přehledem o celé řadě předmětů a oborů, v podstatě renesanční člověk. Byl to on, kdo mne kdysi přivedl k lásce k symbolům, znakům, znamením, k hledání významů slov, vět a celých sentencí. Myslím, že právě ono hledání smyslu jako takového, rozkrývání tajemství, které je vlastně součástí naší obyčejné lidské zkušenosti, by čtenář mohl najít v mé knize.
Jak velký hříšník by byl Ondřej z Ježova, hlavní postava vašeho románu, kdyby žil v jednadvacátém století?
Ondřej z Ježova, jakkoli jeho myšlení, city, uvažování a jednání jsou podřízeny jistým středověkým konvencím, je ve své podstatě normální mladík, jehož až Bůh (nebo náhoda, chcete-li) vtáhnou do velmi sofistikovaného příběhu a učiní z něj, tak trochu proti jeho vůli, postavu téměř ústřední. Myslím, že i to je velmi lidské a současné. A zdali by byl Ondřej z Ježova velkým hříšníkem i dnes? Tehdy i nyní platí ono známé: nic lidského mi není cizí.
Byť příběh je místy dost temný a drsný, poselství je veskrze pozitivní, alespoň v závěru mi tak připadá. Je mi jasné, že tímto se vztahujete nejen k dobové realitě, ale i k dnešnímu světu…
V dnešní době je velmi populární nabízet čtenářům tzv. otevřený konec. Někdy se mi zdá, že to je nedostatek sebedůvěry autora, jindy zase neschopnost uzavřít příběh pointou. Protože píši tak, aby byl čtenář co nejvíce a nejhlouběji vtažen do „duše středověkého člověka“, pracoval jsem i se stíny, traumaty, temnotou, ba někdy až ďábelskou krutostí. Přesto celý příběh končí tak, jak končí. Myslím, že v něm nenajdete patos, stopy „červené knihovny“ ani všehomír zalitý náhle sluncem blaženosti. Pokud byste řekl, že v konci je významně zastoupena i jedna z velkých ctností, naděje, pak řeknu, že máte pravdu.
Ještě zpátky k tomu Ecovi. Zásadní roli ve vašem románu sehraje poměrně komplikovaná šifra. Můžete jen lehce přiblížit, kde a jak začalo její konstruování a zaplétání?
Středověká církev vytvořila velmi sofistikovaný, a nikoliv vždy dobře srozumitelný úřad (či instituci), který se nazývá inkvizice. Ta se nezabývala jen pro nás mediálně nejvděčnějšími kauzami (čarodějnická shromáždění, magické rituály v oparu cizokrajných vůní a odpudivých tvorů), ale doslova hlídala správný výklad těch nejkřesťanštějších pravd. Ani ta však nedokázala zastavit vývoj, který probíhal po celé Evropě. Různé kacířské skupiny a sekty nejsou dokladem jejich vlastních omylů, ale jejich emancipace, kdy božské pravdy „navěky“ zakleté do latinských slov a vět dostávaly trhliny, byly jinak interpretovány. A na základě alternativní interpretace slov a vět vzniká prostor pro opravdu fatální střet mezi probouzejícím se „moderním“ jedincem a stávající „tradiční“ autoritou.
Právě skutečnost tajemství a síly jazyka mne vždy fascinovala. Z na první pohled nevinné věty lidí, kteří se vzepřeli monopolu moci a užili církví neschválený text, který navíc „naroubovali“ na fantaskní očekávání konce světa, se stane veliké drama, které nesmírně ovlivní životy mnoha lidí. V dobrém i špatném smyslu slova. Jen podotýkám, že ony „tajemné“ texty, kolem nichž se v románu mnohé točí, jsou reálné a ve své době hrály velmi významnou roli nejenom ve světě vzdělanců, ale i prostých lidí.
Máte rád mysteriózní literaturu a prózu s tajemstvím?
Mám, neboť za každým mysteriem tuším touhu člověka naplnit život nějakým vyšším smyslem, vrátit se do doby, kdy nás fascinovaly pohádky a kdy byl svět tak nádherně jasný, čistý, prostý a srozumitelný. A pokud v daném příběhu naleznu i špetku „smyslu“, a nikoliv jen touhu autora čtenáře vyděsit, šokovat, a nakonec jej dorazit naprosto nepravděpodobným (samozřejmě krutým, brutálním, děsivým) závěrem, pak jsem jako čtenář prostě spokojený.
Přemysl Krejčík
