Článek
Jmenuji se Ivo, je mi 37 a mám život, o jakém jsem vždycky snil. Mám skvělou manželku Petru, dvě zdravé děti a dobré vztahy se svými rodiči. Žijeme klidný, téměř až obyčejný rodinný život, který nám vyhovuje. Každý, kdo nás zná, říká, že jsme ideální rodina.
Tedy skoro ideální. Jediné, co nám dlouhodobě kazí radost, je vztah s mou tchyní. Petřina matka bývala normální žena. Když jsem Petru poznal, měli jsme s její mámou hezký vztah. Dokonce jsem si občas dělal legraci, že jsem ten vzácný muž, co má rád svou tchyni. Bohužel to už dávno není pravda.
Všechno začalo pomalu, nenápadně. Tchyně objevila svět sociálních sítí, diskuzních skupin, a postupně propadla dezinformacím. Zpočátku jsme to brali s humorem a snažili se jí vysvětlovat realitu. Petra měla s mámou nekonečné diskuse, ale bylo to marné. Tchyně se postupně začala měnit, její názory radikalizovaly, byla stále agresivnější.
Setkání s ní začala být plná konfliktů. Už nešlo jen o politiku – začaly se řešit i věci kolem dětí, očkování, školy, stravy, prostě všeho, co se jí najednou jevilo podezřelé a manipulativní. Naše vysvětlení ignorovala, dokonce nás několikrát obvinila, že „žijeme v klamu“.
Pak se stalo něco, co jsme nečekali. Tchyně se stáhla úplně. Přestala nás navštěvovat, přestala volat. Nejvíc to bolí Petru. I když sama s názory matky hluboce nesouhlasí, nikdy jí nenapadlo zpřetrhat kvůli tomu vztahy. Chtěla by prostě svou mámu zpátky – klidně bez politiky a konspirací, jen jako babičku svých dětí.
Petra se tím trápí každý den. Vidím ji, jak někdy po večerech tajně pláče. Chybí jí někdo, komu by mohla říct o prvních školních úspěších naší dcery, o legračních hláškách našeho syna, prostě o všech maličkostech, které sdílí jen matky s dcerami. Nechápe, co její mámu přimělo se rodiny vzdát, a strašně jí to bolí.
Pro mě to znamená, že mám o starost navíc – snažím se Petru podporovat, utěšovat, vysvětlovat, že chyba není na její straně. Ztratili jsme tím i něco dalšího – romantické večery, chvíle klidu, kdy by tchyně pohlídala děti a my měli trochu času jen pro sebe.
Ale nejde ani tak o nás. Nejvíc mě trápí pohled na Petru, která ztratila nejen hlídání dětí, ale hlavně mámu a pocit rodinné opory. Je to bolestné a nesmyslné, protože to všechno se stalo jen kvůli hloupým lžím z internetu.
Nevím, jestli se to někdy napraví, ale doufám, že ano. Ne kvůli mně, ale kvůli ženě, kterou miluji, a kvůli našim dětem, které se ptají, proč babička už nepřijde. A já jim nedokážu odpovědět.
Máte podobnou zkušenost? Dá se ještě zachránit rodina, když do ní vstoupí takhle hluboké spory o pravdu?
