Článek
Představte si regál s marmeládami. Ze šesti druhů byste si vybrali za třicet vteřin — meruňková, jahodová, hotovo. Jenže před vámi je jich čtyřiadvacet, od klasické malinové po fíkovou se skořicí a badyánem. Berete jednu skleničku, čtete složení, vracíte ji zpátky. Berete jinou. Za deset minut voláte partnerovi, že to „ještě chvíli potrvá“. Odcházíte nakonec s prázdnou rukou, protože žádná možnost vás nepřesvědčila natolik, abyste kvůli ní zavrhli všechny ostatní. Stejný pocit znáte večer u televize — patnáct minut proklikáváte kategorie streamovací platformy, čtete anotace, díváte se na trailery, a nakonec zavřete notebook s tím, že se podíváte „až zítra“.
Tomuto jevu se říká paradox volby a proslavil ho americký psycholog Barry Schwartz knihou The Paradox of Choice z roku 2004. Schwartz v ní popsal, jak přebytek možností, který má lidem přinášet svobodu, ve skutečnosti zvyšuje úzkost a nerozhodnost. Svůj hlavní argument opírá o experiment psycholožky Sheeny Iyengarové a Marka Leppera z roku 2000, známý jako „studie o džemu“. Ve stánku v kalifornském supermarketu nabízeli zákazníkům buď šest, nebo čtyřiadvacet druhů marmelády k ochutnání. Větší výběr přilákal víc lidí ke stánku, ale marmeládu si koupila jen tři procenta z nich. U menšího výběru šesti druhů si marmeládu koupilo třicet procent ochutnávajících — desetkrát víc.
Schwartz tenhle mechanismus vysvětluje rozdílem mezi dvěma typy lidí: maximalizátory a satisficery. Maximalizátor potřebuje mít jistotu, že vybral tu nejlepší možnost ze všech myslitelných, a proto v duchu porovnává i alternativy, které nikdy nezvolí. Satisficer má vlastní kritéria, a jakmile je nějaká možnost splní, s výběrem se spokojí, aniž by dál pátral po něčem lepším. U regálu s marmeládami maximalizátor teoreticky prochází v hlavě všech čtyřiadvacet chutí a přemýšlí, o co přichází s každou odmítnutou sklenicí. Čím víc možností má k dispozici, tím delší a náročnější je tenhle vnitřní proces — a tím větší je pak lítost nad tím, co si nekoupil.
Ne všechny další výzkumy paradox volby potvrdily stejně silně. Metaanalýza Benjamina Scheibehenneho, Rainera Greifenedera a Petera Todda z roku 2010 zahrnula padesát experimentů. Průměrný efekt přetížení volbou byl téměř nulový, mezi jednotlivými pokusy se ale výsledky výrazně lišily. Nešlo tedy o potvrzení jednoduchého zákona, že víc možností vždy znamená horší rozhodování. Novější metaanalýza z roku 2015 od Alexandra Cherneva a kolegů zase identifikovala konkrétní faktory, které rozhodují, kdy přebytek možností spokojenost sníží: složitost nabídky, obtížnost rozhodování, nejistota vlastních preferencí a cíl, s nímž člověk vybírá.
Pomáhá stanovit si předem dvě až tři kritéria, podle kterých budete vybírat. Jakmile je některá možnost splní, můžete přestat hledat lepší variantu — tedy vědomě postupovat jako satisficer, ne jako maximalizátor. Pomůže také předem si výběr záměrně omezit, třeba tím, že si na streamovací platformě vyberete jen z „doporučeného pro vás“ místo z celé knihovny. Nefunguje snaha „prostě se rozhodnout rychleji“ bez změny přístupu — pokud nevíte, podle čeho vybírat, kratší časový limit sám o sobě tuhle nejasnost nevyřeší. Všímejte si u sebe chvíle, kdy se rozhodování protahuje a přestává být příjemné — může to být signál, že stojí za to výběr zúžit.
Kolik možností jste dnes odmítli, než jste si vybrali něco, co jste nakonec vůbec nevyzkoušeli?
Zdroje
