Článek
Poslední dobou se mi zdálo, že naše manželství směřuje k tiché katastrofě. Seděli jsme večer vedle sebe, ale jako bychom byli každý jinde. Mlčeli jsme, a když už jsme něco řekli, byla to spíš formalita než opravdový rozhovor. Náš vztah, který býval plný smíchu a doteků, začal vyhasínat.
Přemýšlel jsem, co se stalo. Byla v tom únava z práce, rutina nebo prostě fakt, že už spolu nejsme šťastní? Čím víc jsem na to myslel, tím větší jsem cítil beznaděj. Když se na mě žena podívala, neviděl jsem už tu jiskru, která mě kdysi tolik hřála.
Pak přišel ten večer. Už několik dní jsme spolu sotva promluvili. Cítil jsem, že něco musí přijít. A taky přišlo. Seděli jsme na gauči v naprostém tichu. Ani nevím, proč jsem to udělal, možná ze zoufalství nebo jen abych zaměstnal mysl, ale šel jsem do koupelny a automaticky si umyl nohy, protože jsem věděl, že mě to vždycky trochu uklidní.
Když jsem se vrátil, žena se ke mně otočila, usmála se, nasála vzduch a s úlevou řekla: „Už to necítím!“
V tu chvíli jsem pochopil, že celá ta krize měla jediný důvod: moje nohy prostě nevoněly zrovna po růžích. Začali jsme se smát jako už dlouho ne a najednou jsem v jejích očích viděl tu starou dobrou jiskru. Ukázalo se, že naše láska nevychladla, jenom jsem trochu zanedbal hygienu.
Od té doby si dávám dobrý pozor, aby se podobná situace neopakovala. A víte co? Náš vztah nikdy nebyl lepší.
