Článek
Čtvrtého října 1976 se pražský byt Vlasty Chramostové proměnil v divadlo. Pro pozvané hosty tu herečka přednesla literární pásmo z tehdy výhradně samizdatové vzpomínkové knihy Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa. Celý večer navíc věnovala básníkovi k jeho pětasedmdesátinám. Do pokoje se vešly zhruba dvě až tři desítky diváků. Tak se zrodilo její bytové divadlo.
Do té doby ji diváci znali především z velkých jevišť a filmových pláten. Narodila se roku 1926 v Brně a od roku 1950 působila celých dvacet let v pražském Divadle na Vinohradech. Hrála tu Marii Stuartovnu, Annu Kareninu i Roxanu v Cyranovi z Bergeracu. Zároveň točila filmy – mimo jiné Bílou paní nebo Spalovače mrtvol po boku Rudolfa Hrušínského. V roce 1965 získala titul zasloužilé umělkyně.
Normalizace jí ale cestu k divákům postupně uzavírala. Podle Divadelních novin dostala zákaz práce před kamerou už v roce 1969. O rok později odešla z Vinohrad na protest proti odvolání ředitele Františka Pavlíčka a zamířila do Krejčova Divadla za branou, které však bylo o dva roky později zrušeno. Poté si sice ještě zahrála titulní roli v Matce Kuráži v Chebu, ovšem od té doby až do roku 1989 nesměla veřejně vystupovat. Zákaz se vztahoval i na film, televizi a rozhlas. Chartu 77 přitom podepsala až v lednu 1977, tedy v době, kdy už bytové divadlo fungovalo.
Chramostová byla hlavní herečkou a organizátorkou, na přípravy ale nebyla sama. Na přípravách se podílel její manžel, kameraman Stanislav Milota, s režií a dramaturgií pomáhal Luboš Pistorius. Zapojili se i další tvůrci vyřazení z kulturního života: dramatici Pavel Kohout a František Pavlíček, herec Pavel Landovský a písničkář Vlastimil Třešňák. Po úvodním Seifertovi následovala v roce 1977 koláž Apelplatz II složená z textů Bertolta Brechta i zakázaných českých autorů. O rok později přišla na řadu Kohoutova Hra na Macbetha a nakonec Pavlíčkovo monodrama Dávno, dávno již tomu aneb Zpráva o pohřbívání v Čechách. Hrálo se nejen v jejím bytě, ale i jinde v Praze, v Brně, v Olomouci nebo u Václava Havla na Hrádečku – vždy tajně a výhradně pro zvané publikum.
Hraní v bytě pro ni ale nebylo úplnou novinkou. Když nacisté v roce 1944 zavřeli divadla, účastnila se jako studentka brněnské konzervatoře představení v soukromých domácnostech a Česká divadelní encyklopedie připouští, že ji právě tato vzpomínka mohla inspirovat. Zatímco seifertovský večer ještě proběhl bez nežádoucí pozornosti policie, další inscenace už policisté sledovali. Po zveřejnění Charty 77 proti nim opakovaně zasahovali, přestože jim řada repríz unikla. Milota Hru na Macbetha i Pavlíčkovo monodrama natočil a záznamy se dostaly do Rakouska. Vídeňská televize je následně odvysílala, takže bytové divadlo mohli vidět i lidé na jihu Čech a na Moravě, kam dosáhl její signál. Bytové divadlo inspirovalo také Toma Stopparda.
Ani na sklonku osmdesátých let ji režim nenechal na pokoji. V dubnu 1989 byla za otevřené prohlášení k Palachovu týdnu podmíněně odsouzena na tři měsíce. Už v květnu 1990 ji však Národní divadlo jmenovalo čestnou členkou, brzy ji přijalo do stálého angažmá a na jeho prknech pak hrála až do roku 2010. „Něco vám vezmou, a pak vám to zase vrátí,“ řekla v roce 2018 v rozhovoru pro Respekt. Ve dvoudílných pamětech, které vyšly téhož roku, otevřeně popsala i vlastní selhání v podobě úpisu Státní bezpečnosti z mládí.
Bytové divadlo tak nakonec uvedlo pouhé čtyři inscenace. Další plány, k nimž patřily Beckettovy Šťastné dny či hra Stěhování duší, kterou pro ni napsal Josef Topol, už se uskutečnit nepodařilo. Když jí podle jejích slov v sedmdesátých letech vzali „všechna prkna, která znamenají svět“, našla si jiný prostor: nejen pokoj se dvěma až třemi desítkami hostů, ale i psací stůl, u kterého začala psát pro samizdat a exilové časopisy.
Zdroje
