Článek
Na podzim roku 1974 seděli ve vile průmyslníka Herberta Turnauera u Vídně dva staří páni a čtyři večery po sobě mluvili do zapnutého magnetofonu. Nešlo o rozhovor pro rozhlas ani o tajnou zpověď — nejslavnější dvojice českého divadla si jen naposledy zahrála svou forbínu. Bez jeviště, bez diváků a bez potlesku. Jan Werich a Jiří Voskovec, kteří kdysi večer co večer plnili hlediště Osvobozeného divadla, se museli sejít v cizím obýváku, protože společné jeviště pro ně doma už čtvrt století neexistovalo.
Wericha zná český divák především jako císaře Rudolfa II. z Císařova pekaře a autora pohádkové knížky Fimfárum. Jeho život ale od gymnázia rámovalo něco jiného: partnerství s Jiřím Voskovcem. Jako dvojice V+W spolu rozesmávali a provokovali první republiku, dráždili nacisty a před válkou museli poprvé utéct za oceán. Po roce 1945 se oba vrátili domů a vypadalo to, že společná kapitola bude pokračovat.
Únor 1948 rozhodl jinak. Voskovec odešel do exilu podruhé a tentokrát natrvalo, zatímco Werich zůstal v Praze. Od té chvíle už spolu nikdy nestáli na jevišti a z partnera na forbíně se stal adresát. Voskovec se v dopisech opakovaně vyptával, jestli Jan doma vůbec smí tvořit — z dálky totiž nedokázal rozeznat, co je v Československu ještě dovoleno a co už zakázáno.
Psali si od roku 1945 až do roku 1980 a vyměnili si celkem 561 dopisů, které v knižním vydání zabraly čtrnáct set stran. Byla to korespondence dvou povah: Voskovec sepisoval patnáctistránkové elaboráty, Werich odpovídal klidně jen pohlednicí a občas za něj vzala pero manželka Zdena. Dopisy se navíc míjely nad oceánem, protože oba často psali současně, aniž jeden o druhém věděl. „Největší sranda je, že to je stejně všechno akademický, protože co já píšu v presentu, ty už čteš v plusquamperfektu,“ stojí v jednom z nich.
Vidět se mohli jen na neutrální půdě. Sérii vídeňských schůzek domluvil filmař Bohumil Brejcha a financoval je pražský rodák Herbert Turnauer; Werich Vídeň znal z krátkého azylu po okupaci v roce 1968, pro Voskovce to bylo město blízko Prahy, a přitom dost daleko od New Yorku. Nahrávat rozhovory na magnetofonové pásky napadlo Brejchova syna — a díky tomu víme, že dvojici to hrálo i po čtyřiceti letech. Teatrolog Vladimír Just si na záznamech všiml zvláštní věci: když si Werich s Voskovcem zkusili dialogy předem napsat, drhly, ale jakmile si připravili jen bodový scénář, rozjela se forbína jako za časů Osvobozeného divadla. Mezi vtipy ovšem na pásku zůstalo i Werichovo hořké přiznání, jak ho ničí, že doma za normalizace nesmí publikovat.
Z nahrávek se v polovině sedmdesátých let dostalo na veřejnost jen patnáct minut na americké desce Relativně vzato; kompletní záznam směl vyjít až v roce 2012 jako dvojalbum Poslední forbína. Werich zemřel 31. října 1980 a korespondence, kterou dnes najdete i jako osmašedesátihodinovou audioknihu, končí Voskovcovým vyznáním mrtvému příteli. Brejchovi Voskovec tehdy napsal: „Co vám mám povídat, příteli. Půlka mi umřela…“ Sám Wericha přežil o pouhých osm měsíců.
Urny obou přátel se na pražských Olšanech potkaly až po listopadu 1989. Poslední setkání V+W se tak odehrálo bez publika, bez forbíny i bez magnetofonu — ale tentokrát je už nikdo rozdělit nepřišel.
Zdroje:
