Ročně sníme kreditku plastu a vědci neví, co to s námi udělá

Plasty spatřily světlo světa v roce 1907. Za necelých sto dvacet let pronikly do všech koutů planety — od vrcholu Mount Everestu přes nejhlubší oceánské příkopy až po arktický led a tropické korálové útesy. A zhruba od roku 2015, kdy se vědci začali systematicky zabývat tím, co se s plasty děje po jejich rozpadu, víme, že je máme i v sobě.

Mikroplasty jsou plastové částice menší než 5 milimetrů. Dělí se na dva druhy. Ty primární se záměrně vyrábějí v malých rozměrech pro kosmetiku, textilní průmysl nebo jako průmyslová abraziva. Sekundární mikroplasty pak vznikají postupným rozpadem větších kusů plastu vlivem UV záření, tepla a mechanického opotřebení. Jedna PET láhev tak za dobu své existence v přírodě uvolní desítky tisíc mikroplastových částic.

Studie, kterou v roce 2019 zveřejnila Univerzita v Newcastlu pro Světový fond na ochranu přírody (WWF), odhaduje, že průměrný člověk spolyká zhruba pět gramů mikroplastů týdně — tedy ekvivalent jedné kreditní karty. Dostávají se do nás z mnoha zdrojů: z pitné vody (ať už balené, nebo z kohoutku), mořských plodů, ale i ze vzduchu v podobě prachových částic v domácnosti nebo z potravin balených v plastech.

V roce 2022 našel tým z amsterdamské Vrije Universiteit mikroplasty v krvi osmnácti z dvaadvaceti zdravých dospělých dobrovolníků. Nejčastěji šlo o polyetylentereftalát (PET), polystyren a polyetylen. V roce 2023 pak australská studie potvrdila mikroplasty v plicní tkáni odebrané čtyřiadvaceti pacientům při operaci — a to ve všech případech. A v roce 2024 objevili italští vědci mikroplasty v aterosklerotických plátech v krčních tepnách, které zásobují mozek. Pacienti, u nichž byly plasty nalezeny, měli výrazně vyšší riziko infarktu, mrtvice nebo úmrtí než pacienti bez nálezu.

Je ale třeba zdůraznit: korelace neznamená kauzalitu. Výzkum zatím prokazuje přítomnost částic a statistickou souvislost s problémy – nikoliv však přímou příčinnou souvislost. Stále přesně nevíme, co mikroplasty v těle dělají, v jakých koncentracích jsou škodlivé a jak se jejich dopad liší podle životního stylu, věku nebo genetické výbavy.

Co naopak víme, je fakt, že plast není chemicky netečná látka. Polymery obsahují řadu aditiv — změkčovadla, stabilizátory či barviva. Některé z těchto látek, například ftaláty nebo bisfenol A, patří mezi takzvané endokrinní disruptory, které narušují hormonální systém. A právě ty se mohou z plastových fragmentů v lidském těle uvolňovat.

Výzkum mikroplastů je v roce 2026 jedním z nejrychleji se rozvíjejících oborů environmentální medicíny. Výsledky posledních let přitom od základu změnily pohled na věc. Otázka už nezní, zda v sobě mikroplasty máme. Máme. Teď jde o to, co s tím.

Zdroje: