Co si pomyslí ostatní? Proč vás to vůbec napadá, když uděláte něco pro sebe

Koupíte si nový kabát a první, co vás napadne, je: Co na něj řeknou ostatní? Opustíte práci, která vás už dlouho nenaplňovala, a přemýšlíte: Budou mě teď litovat, nebo obdivovat? Přidáte fotku na sítě a nervózně sledujete přibývající lajky. Nebo si dáte druhou sklenku vína, i když vlastně nechcete – jen proto, aby to nebylo divné.

Záleží vám na názoru druhých víc, než byste si přáli? S největší pravděpodobností ano. A není to jen vaše vina.

Naše touha po přijetí je hluboce zakořeněná – neurologicky, evolučně i v osobním vývoji každého z nás. Homo sapiens přežíval v tlupách, kde vyloučení znamenalo prakticky rozsudek smrti. Mozek, který citlivě vnímal sociální signály – kdo je nám nakloněn a kdo ne – měl zkrátka větší šanci na přežití než ten, kterému bylo okolí lhostejné. Není divu, že náš nucleus accumbens, centrum odměn v mozku, reaguje na sociální uznání podobně jako na skvělé jídlo nebo sex. Souhlas ostatních nám doslova chutná.

Problém nastává, když je tento systém přecitlivělý. Psycholog Albert Bandura popsal škálu, na jejímž jednom konci stojí zdravá citlivost k sociálním signálům a na druhém ochromující strach z odmítnutí. Na jedné straně je člověk, který bere ohled na druhé a umí přizpůsobit své chování situaci. Na druhé straně pak ten, jehož rozhodnutí řídí především strach z toho, co si pomyslí ostatní – a to i v záležitostech, které se jich vůbec netýkají.

Výzkum psycholožky Susan Harterové z 80. let ukázal, že dětské sebevědomí se z velké části odvíjí od zpětné vazby rodičů a vrstevníků. Děti, které vyrůstaly v prostředí podmíněné lásky – tedy ve stylu „mám tě rád, jen když se chováš správně“ – se naučily vnímat samy sebe očima druhých a neustále své chování přizpůsobovat jejich očekáváním. Tento vzorec si pak často neseme i do dospělosti.

Sociální sítě tento mechanismus ještě umocnily. Dříve jsme hledali uznání u pár desítek lidí v našem bezprostředním okolí. Dnes předstupujeme před publikum stovek, či dokonce tisíců followerů. Jejich reakce se smrskly na pouhá čísla – lajky a sdílení – ale náš mozek je stále vyhodnocuje jako klíčový sociální signál. A to i přesto, že za většinou z nich nestojí žádný reálný vztah.

Co s tím? Psychologické výzkumy nabízejí několik cest. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) se zaměřuje na odhalování automatických myšlenek: Čí schválení teď vlastně hledám? Proč ho tak nutně potřebuji? Terapie přijetí a odhodlání (ACT) zase pomáhá rozlišit mezi vlastními hodnotami a touhou po uznání. Klade jednoduchou otázku: Co byste udělali, kdybyste si byli jistí, že se o tom nikdy nikdo nedozví? Odpověď často ukáže, na čem vám doopravdy záleží, když odfiltrujete pohledy ostatních.

Chtít uznání od druhých je přirozené a příjemné. Problém nastává ve chvíli, kdy se z touhy stane potřeba – a kdy vás strach z odmítnutí paralyzuje a brání vám v rozhodování.

Zdroje: