Povýší vás a první co vás napadne - co když mi na to přijdou? To je syndrom podvodníka, známý jev

Dostanete pochvalu od šéfa. Přijmou vás na vysněnou pozici. Vyberou vás jako jediného ze stovky kandidátů. A první myšlenka, která vám bleskne hlavou, není radost, ale úleva. Úleva, že se na to ještě nepřišlo. Zatím.

Právě tohle vnitřní přesvědčení – „Jsem podvodník a dřív nebo později mě odhalí“ – pojmenovaly psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes v roce 1978 jako „impostorský fenomén“ (z anglického výrazu pro podvodníka). Původně ho popsaly hlavně u vysoce úspěšných žen, které navzdory prokazatelným výsledkům trvaly na tom, že za jejich úspěch může náhoda, štěstí nebo omyl. Pozdější výzkumy ale ukázaly, že syndrom nerozlišuje a týká se žen i mužů. Není totiž otázkou pohlaví, ale vnímání vlastního výkonu.

Jádro syndromu podvodníka tvoří paradox: čím jste úspěšnější, tím silnější může být vaše přesvědčení, že si to nezasloužíte. Mechanismus je jednoduchý. Vlastní úspěch připisujete vnějším okolnostem: „Měl jsem štěstí.“ „Pomohly mi okolnosti.“ „Ten úkol byl snadný.“ Naopak neúspěch vnímáte jako jasný důkaz: „Tohle jsem skutečně já.“ Tento dvojí metr v hodnocení příčin tak neustále posiluje pocit vlastní nedostatečnosti, navzdory reálným úspěchům.

Studie publikovaná v časopise Frontiers in Psychology z roku 2023 zjistila, že impostorský fenomén je mimořádně rozšířený u doktorandů a vědeckých pracovníků – tedy v prostředí, kde je výkon neustále hodnocen a porovnáván. Byl také spojen s nižší psychickou pohodou, vyšší mírou úzkosti a sklonem vyhýbat se novým výzvám – čistě ze strachu ze selhání.

Co ho způsobuje? Výzkumy ukazují na kombinaci několika faktorů. Často jde o rodinnou dynamiku v dětství (například rodiny s přehnaně vysokými, nebo naopak nepředvídatelnými nároky), dále o prostředí s vysokou mírou soutěživosti a v neposlední řadě o perfekcionismus jako povahový rys. Svou roli hrají i kulturní a genderové normy, které mohou ovlivnit, jak snadno si člověk dokáže přiznat, že jeho kompetence jsou skutečné a zasloužené.

Co pomáhá? Výzkumy naznačují, že už jen samotné pojmenování tohoto jevu snižuje jeho sílu. Vědomí, že takový fenomén existuje a má své zákonitosti, pomáhá oddělit pocit od faktu. Účinné je také sdílení zkušeností s ostatními: když zjistíte, že ten samý pocit má i kolega, kterého jste vždy považovali za suveréna, má to obrovskou úlevnou sílu.

A co naopak nepomáhá? Říct si: „Tak si prostě víc věř.“ Syndrom totiž nefunguje na úrovni vědomého rozhodnutí. Jeho kořeny jsou mnohem hlouběji – v automatických myšlenkových vzorcích, které probíhají zcela mimo naši vědomou kontrolu.

Zdroje