Článek
Šlechta v představách mnoha lidí evokuje luxus, fraky a honosné sály. Život Petra Dujky, potomka starého českého hraběcího rodu Bubnů z Litic, však po desetiletí připomínal spíše drsné drama z dělnického prostředí. Namísto procházek po zámeckých parcích trávil svá nejlepší léta v montérkách jako údržbář na lékařské klinice. Jeho příběh je fascinujícím svědectvím o tom, že skutečná noblesa se neměří počtem komnat, ale schopností čelit i těm nejpodlejším ranám osudu se vztyčenou hlavou.
Zlomový okamžik rodinné historie se odehrál v únoru 1949 a nesl se v duchu obzvláštní komunistické msty. Rodina se tehdy sjela na zámek v Doudlebách nad Orlicí, aby důstojně pohřbila pradědečka, Michaela z Bubna-Litic. Když se ale Petrova maminka, hraběnka Eleonora, vracela z hřbitova, našla rodové sídlo zapečetěné policií. Agenti Státní bezpečnosti rodinu už nevpustili dovnitř a osobní věci jim bez milosti vyházeli. Mladá matka si tehdy nesměla odnést dokonce ani plenky a krabici sunaru pro Petrovu starší sestru Markétu. Režim jim dal jasně najevo, že pro lidi s „modrou krví“ už v nové společnosti není místo.
Stigma třídního nepřítele tak rodinu provázelo na každém kroku, ačkoli k tomu nebyl jediný morální důvod. Petrův otec, lesák pocházející z Valašska, byl totiž vším, jen ne salonním panákem. Jako sedmnáctiletý utekl do Polska, aby se připojil k východní frontě, bojoval proti nacistům a na Dukle utržil dvě vážná zranění. Komunistům však hrdinství v boji nestačilo – neodpustili mu, že si vzal příslušnici aristokracie, jejíž předkové bojovali v napoleonských válkách a za protektorátu hrdě podepsali prohlášení české šlechty na obranu národa.
Sám Petr Dujka se narodil na podzim roku 1951 do reality, v níž se na zámek svých předků mohl dívat už jen z uctivé vzdálenosti. Zvolil si ale cestu vzdoru. Jako chlapec odmítl nosit pionýrský šátek, čímž si okamžitě zavřel dveře k jakémukoliv vyššímu vzdělání. Absurdita doby ho uvrhla do manuálních profesí, on si však našel svůj vlastní prostor svobody. Stal se z něj svérázný „rebel s erbem“, který unikal šedi normalizačních dní do přírody v rámci trampské komunity. U ohňů v lesích a s kytarou v ruce nacházel autentičtější hodnoty než v prázdných ideologických frázích, které tehdy zaznívaly z veřejného prostoru.
Dějinný obrat po roce 1989 sice přinesl rodině zadostiučinění a vrácení zabaveného majetku, zdaleka to ale neznamenalo pohádkový happy end. Doudlebský zámek, zdevastovaný desetiletími státního hospodaření, se spíše než sídlu podobal bezedné studni, která vyžadovala extrémní úsilí a astronomické finanční prostředky. Petr Dujka, zvyklý na tvrdou práci z let, kdy se živil jako údržbář, se však výzvy nezalekl. Převzal na sebe zodpovědnost a pustil se do záchrany rodinného dědictví s energií, která budí respekt i po více než dvaceti letech.
Aroganci panských manýrů byste u něj ale hledali marně; sám sebe dodnes raději skromně označuje za pouhého správce. Zámku vtiskl nejen novou střechu a fasádu, ale především současný život. Otevřel zde první české muzeum trampingu, čímž půvabně propojil staletou historii šlechtického rodu se svou celoživotní vášní, jež mu v dobách útlaku pomáhala přežít. Na zámeckých pozemcích navíc obnovil vinařskou tradici v neobvyklých podmínkách podhůří Orlických hor a dokázal, že i v chladnějším klimatu může s pečlivostí a láskou k půdě vzniknout něco zcela výjimečného.
Příběh Petra Dujky je připomínkou toho, že skutečné hodnoty nelze zkonfiskovat ani zapečetit úředním lejstrem. Režim rodině ukradl majetek i dětský sunar, pokusil se je ponížit a vymazat z dějin. Nepodařilo se mu však zlomit jejich vnitřní integritu a smysl pro povinnost. Člověk, který strávil mládí v montérkách s cejchem nevhodného původu, nakonec dokázal vrátit svému rodu důstojnost a historickému sídlu jeho zašlý lesk. A to je odkaz, který je cennější než jakýkoliv šlechtický titul.
Příběh Petra Dujky je dobře zdokumentovaný především díky jeho vlastnímu vyprávění, které zaznamenala organizace Paměť národa. Její stěžejní činností je sbírání příběhů pamětníků, dokud jsou mezi námi. Budu moc rád, když spolu se mnou zvážíte její podporu. Více najdete na podporte.pametnaroda.cz
Zdroj:
https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/pametnici/rodine-sebrali-zamek-maminka-sinemohla-vzit-ani-plenky-a-sunar
https://www.pametnaroda.cz/cs/dujkova-eleonora-20140808-0
https://www.historickaslechta.cz/prehled-rodu/bubna-litic/
