Článek
Zip zapínáte možná několikrát denně. Na bundě, batohu nebo peněžence. Kdyby se vás někdo zeptal, zda víte, jak funguje, nejspíš byste přikývli. Zatáhnete za jezdec a zip se zavře. Zkuste teď ale popsat, co se uvnitř jezdce děje. Jak se do sebe dvě řady zubů zaklesnou a co je pak drží pohromadě? Pokud jste se zarazili, nejste v tom sami. Přesně tuto zkušenost zkoumali před více než dvaceti lety psychologové z Yaleovy univerzity. Narazili na ni u studentů elitní školy i méně výběrové univerzity.
Leonid Rozenblit a Frank Keil publikovali svá zjištění v roce 2002 v časopise Cognitive Science. Jev nazvali iluzí hloubky vysvětlení (v angličtině illusion of explanatory depth). Lidé podle nich mají pocit, že složitým věcem rozumějí mnohem přesněji, uceleněji a hlouběji, než je tomu ve skutečnosti. Podle autorů je tato iluze mnohem silnější u vysvětlení, jak něco funguje, než když jde o fakta, postupy nebo příběhy. Nejsilněji se projevuje u viditelných mechanismů. Autoři nabízejí možné vysvětlení: když máme věc před sebou, dokážeme si vztahy mezi součástkami odvodit za pochodu. Pak si podle nich můžeme splést to, co nám ukazuje předmět, s tím, co máme uložené v hlavě.
Jak iluze vypadá, ukazuje samotný experiment. Představte si, že dostanete seznam desítek předmětů a na stupnici od 1 do 7 máte rychle ohodnotit, jak dobře jim rozumíte. Nechybí rychloměr, zip, klavírní klávesa nebo splachovadlo. U zipu možná zaškrtnete vysoké číslo. Pak máte popsat krok za krokem, jak zip funguje. První větu o jezdci a zubech napíšete snadno, u druhé už možná zaváháte. Své porozumění zhodnotíte znovu. Následuje kontrolní otázka vyžadující znalost mechanismu. Skupina, která místo zipu dostala například zámek, měla vysvětlit, jak lze cylindrický zámek otevřít bez klíče. Nakonec si přečtete odborný popis s nákresy. Účastníci pokusu po jeho přečtení hodnotili své dřívější znalosti stejně nízko jako po kontrolní otázce, ačkoli uvedli, že teď vědí podstatně víc. Téměř všem se během pokusu snížil odhad toho, kolik toho původně věděli. Podle autorů mnozí v závěrečném rozhovoru neskrývali překvapení, o kolik méně toho věděli, než si mysleli. Někteří tvrdili, že s jinou sadou předmětů by si poradili lépe. Obě sady však dopadly stejně.
Pokus nejprve proběhl s postgraduálními studenty na Yaleu. Autoři pak ověřovali, zda nejde jen o domýšlivost studentů prestižní univerzity, a zopakovali ho s bakaláři na Yaleu i se studenty méně výběrové regionální státní univerzity. Iluze se objevila ve všech skupinách, na regionální univerzitě byla dokonce silnější. Nezmizela ani tehdy, když účastníky předem varovali, že budou muset své znalosti prokázat. Pokles hodnocení byl menší, ale stále významný. U hlavních měst se lidé přeceňovali jen mírně a u postupů – třeba jak upéct sušenky – nebo u filmových zápletek autoři přeceňování nezjistili. Míru přeceňování nejlépe předpovídal poměr viditelných a skrytých částí předmětu. Když ho autoři vzali v úvahu, známost předmětu ani počet jeho součástek už předpověď významně nezlepšily.
Od známějšího Dunningova–Krugerova efektu se tento jev liší. Ten popisuje, jak lidé s nejhoršími výsledky v testech přeceňují svůj výkon ve srovnání s ostatními. Iluze hloubky vysvětlení se týká něčeho jiného: dokážete popsat, jak tahle věc funguje? Rozenblit s Keilem ji považují za samostatný jev, který se k obecné přehnané sebedůvěře přidává a závisí na druhu znalosti.
Nejjednodušší test nabízí už samotný experiment: než o něčem prohlásíte „tomu rozumím“, zkuste to krok za krokem vysvětlit – nahlas nebo na papíře. Vyjmenovat součástky nestačí. Rozenblit s Keilem zvažují, zda si lidé nepletou znalost názvů součástek, třeba procesoru či pevného disku, s porozuměním tomu, jak spolu fungují. Stejně tak mohou zaměňovat znalost toho, co věc dělá, s vysvětlením, jak to dělá. Výzkum Philipa Fernbacha a jeho kolegů z roku 2013 rozšířil otázku na politické postoje. V online experimentech s Američany měli účastníci podrobně vysvětlit fungování přidělených politických opatření. Jejich pocit porozumění klesl a postoje byly o něco méně vyhraněné. Při pouhém vypsání důvodů svého postoje pocit porozumění také trochu klesl, postoje ale zůstaly stejně vyhraněné. Rozdíl tedy přineslo vysvětlení mechanismu.
Vyberte si nějakou věc, kterou používáte každý den a u níž jste přesvědčeni, že jí rozumíte. Kolik kroků jejího fungování zvládnete popsat, než začnete hádat?
Zdroje
- Rozenblit, L., Keil, F.: The misunderstood limits of folk science: an illusion of explanatory depth. Cognitive Science 26(5) (2002), s. 521–562, doi:10.1207/s15516709cog2605_1 (autorský rukopis v PMC) – https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3062901/
- Fernbach, P. M., Rogers, T., Fox, C. R., Sloman, S. A.: Political extremism is supported by an illusion of understanding. Psychological Science 24(6) (2013), s. 939–946 – https://doi.org/10.1177/0956797612464058
- Kruger, J., Dunning, D.: Unskilled and unaware of it: How difficulties in recognizing one's own incompetence lead to inflated self-assessments. Journal of Personality and Social Psychology 77(6) (1999), s. 1121–1134 – https://doi.org/10.1037/0022-3514.77.6.1121
Ilustrační obrázek vytvořený pomocí AI.
