Článek
Neodjížděl, aby začal nový život v jiné zemi, odjížděl jen na premiéru vlastního filmu. V září 1952 se Charlie Chaplin s rodinou vydal z Ameriky do Londýna uvést Světla ramp. Ještě během plavby se však dozvěděl, že mu úřady zrušily povolení k návratu do Spojených států. V Hollywoodu měl za sebou desítky let práce, vlastnil studio a točil filmy, které ho proslavily po celém světě. Nic z toho mu ale nezaručovalo, že se po evropské cestě bude moci jednoduše vrátit. O jeho případném vpuštění do země měly rozhodovat i otázky týkající se jeho politických postojů a soukromého života.
Pro diváky byl především mužem s buřinkou, hůlkou a příliš velkými botami. Za postavou tuláka se ale skrýval filmař, který si dlouho a pečlivě budoval nezávislost. Spoluzaložil United Artists a nad svými snímky získal podstatnou kontrolu. Když nastoupila éra zvukového filmu, natočil Světla velkoměsta nadále bez mluvených dialogů a s vlastní hudbou. Dokázal si uhájit svou uměleckou vizi i proti proudu, kterým se tehdy filmový průmysl ubíral. Rozhodnutí imigračních úřadů však představovalo zcela jiný druh překážky. O jeho práci už v tu chvíli nerozhodoval jen on ani diváci kupující vstupenky do kina.
Chaplin žil ve Spojených státech téměř čtyřicet let, americké občanství ale nikdy nepřijal. Po válce se vůči němu začalo stupňovat politické nepřátelství. Jeho názory a veřejná vystoupení se staly terčem útoků, přičemž promítání snímku Monsieur Verdoux provázely protesty a bojkoty. Americká filmová akademie ve svém pozdějším ohlédnutí připomíná také jeho vyšetřování Výborem pro neamerickou činnost a nepříznivé přijetí jeho filmů. Celý příběh proto nelze zredukovat na jediný nepohodlný vtip nebo ojedinělý zásah proti úspěšnému komikovi. Než odplul do Evropy, bylo napětí kolem jeho osoby už několik let veřejně známou věcí.
Americký ministr spravedlnosti James P. McGranery zrušil jeho povolení k opětovnému vstupu den po odjezdu. Nešlo o situaci, kdy by policisté Chaplina odvedli z domu a vypravili za hranice. Už byl na cestě. Podle muzea Chaplin's World mu bylo oznámeno, že před povolením návratu musí odpovědět na další otázky. Rozhodl se tomu nepodrobit a zůstal v Evropě. Rozdíl je podstatný: úřady mu návrat zkomplikovaly a podmínily, zatímco on sám odmítl podstoupit požadovaný postup. Výsledek ovšem znamenal konec jeho dosavadního hollywoodského života.
V lednu 1953 se rodina usadila v sídle Manoir de Ban nad Ženevským jezerem. Chaplinovi bylo třiašedesát let a najednou měl tvořit bez zázemí, které si v Americe po desetiletí budoval. Ve snímku Král v New Yorku z roku 1957 se obrátil k satiře na politickou nesnášenlivost a podezírání v Americe. Natáčení už ale znamenalo práci s jiným štábem v pronajatých studiích. Vedle nových projektů psal také autobiografii a vracel se ke svým starším filmům, ke kterým skládal novou hudbu. Švýcarské bydliště se tak pro něj nestalo jen místem odpočinku na konci kariéry.
Do Spojených států znovu přicestoval až v dubnu 1972, po téměř dvaceti letech. Cílem cesty bylo převzetí čestného Oscara. Oficiální záznamy Akademie uvádějí, že slavnostní večer proběhl 10. dubna v losangeleském Dorothy Chandler Pavilion. Nešlo o ocenění za jeden konkrétní nový snímek, ale o uznání jeho celoživotního přínosu filmovému umění. Muž, jehož možnost návratu kdysi řešily úřady, se nyní vracel převzít ocenění filmové instituce. Bylo mu dvaaosmdesát let. Hollywood mu vzdal hold v době, kdy už téměř dvě dekády nebyl jeho domovem.
Oscar nepřepsal rozhodnutí z roku 1952 a nebyl omluvou americké vlády. Udělovala ho filmová akademie, nikoli imigrační úřad. Přesto vedle sebe zůstávají dva výjevy z jednoho života: cesta na premiéru, během níž Chaplin přišel o povolení k návratu, a pozdější cesta pro ocenění. Mezi nimi nebyla dlouhá dovolená. Byl tam nový domov, další práce a dvacet let, která se do slavnostního večera nevešla.
Zdroje
Foto: Bain News Service / Library of Congress, prostřednictvím Wikimedia Commons, volné dílo. Snímek z roku 1915.







