Článek
7. říjen: Hamas ukázal světu, co je zlo, Západ, co je pokrytectví
Připomenutí 7. října
7. října 2023 Hamas a s ním spojené militantní skupiny zahájili bezprecedentní útok na Izrael. Ozbrojení bojovníci překročili hranici pásma Gazy a zaútočili na civilní cíle, osady, a dokonce na účastníky hudebního festivalu. Úroveň brutality tohoto útoku byla ohromující: masakry v kibucech Kfar Aza nebo Netiv HaAsara za sebou zanechaly mrtvé celé rodiny, kdy byly v jejich domovech povražděny děti, ženy a staří. Jak Komise pro vyšetřování, tak Human Rights Watch v souvislosti s útokem zdokumentovala válečné zločiny, včetně poprav civilistů, lynčování, sexuální násilí a braní rukojmí 1),2). Nejméně 1 200 lidí bylo zavražděno (ano byly to vraždy, nic jiného), a dalších více než 240 odvlečeno do Gazy. I když je Izrael a celá oblast blízkého východu zvyklá na teroristické útoky, cílené útoky na děti a civilisty nechávají 7. říjen jako jeden z nejtemnějších dnů v tisícileté historii Izraele.
Reakce Izraele a světa
Prvotní reakcí mezinárodního společenství byl šok. Vlády od Washingtonu po Berlín odsoudily vraždění a označily konání Hamasu jako akt terorismu. Ovšem v řádu týdnů se tento naravit začíná hroutit. Evropská hlavní města a kampusy amerických univerzit zaplnily propalestinské protesty, jejichž účastníci z většiny ignorují prokázané násilí spáchané Hamasem. Souběžně s tím čelí stát Izrael rostoucí kritice svého vojenského angažmá v Gaze.
Sama reakce Izraele balancuje mezi vojenskou akcí a diplomacií. Vláda odkládá pozemní invazi do Gazy ve snaze vyjednat propuštění rukojmí a opakovaně usiluje o zprostředkování ze strany mezinárodního společenství. Bez ohledu na tuto snahu, kritika Izraele a jeho reakce výrazně převažuje nad odsouzení činů spáchaných Hamasem. Tento rozdíl se postupem času stává stále více zřetelným, když někteří začnou veřejně používat v souvislosti s reakcí Izraele v Gaze pojem „genocida“, zatímco z větší části zůstávají lhostejní ke zvěrstvům, která se každodenně dějí například v Súdánu nebo Jemenu, kde jsou denně vražděni civilisté za daleko menšího rozhořčení zejména západního demokratického světa. (rozdělit do dvou vět už je to dlouhé)
Pohled autora: Je nutné stát za demokracií a postavit se pokrytectví
Autor těchto řádků zastává silně sionistický postoj a věří v nezávislý a demokratický stát Izrael. Nelze pochybovat o tom, že stát Izrael zůstává jedinou demokracií na Blízkém východě. Zemí kde různé skupiny obyvatel, bez ohledu na rasu, vyznání nebo sexuální orientaci mají garantována rovná občanská práva. A to v přímém kontrastu s Gazou nebo Západním břehem, kde je homosexualita kriminalizována, opozice potlačována a pod vládou Hamasu jsou obyvatelům upírány i základní svobody.
To jsou důvody, kvůli kterým jsou pro autora nepochopitelné postoje zejména velké části západní levice, které ospravedlňují nebo dokonce oslavují Hamas. Kde je spravedlnost v postoji, že straní těm, kteří znásilňují ženy, hanobí těla mrtvých a dokonce, dle slov jednoho z přeživších - „upaluje děti zaživa“?3). Ti, kteří skandují „Svobodná Palestina“, ta, které vládne Hamas by v takovém státě nepřežili ani deset minut. Jejich postoj nepředstavuje solidaritu, ale neuvěřitelnou míru pokrytectví.
7. říjen a následná doba však odkryla ještě něco daleko více hrozivého: mělký hrob antisemitismu v Evropě se otevřel. Zprávy vydané například EU Fundamental Rights Agency nebo Anti-Defamation League 4), 5) ukazují rostoucí míru antisemitských útoků právě po 7. říjnu. V nedávné době dochází ve Španělsku dokonce k útokům na profesionální cyklisty, a to jen proto, že v názvu jejich týmu je slovo Izrael. Tyto útoky neodsoudili ani vládní představitelé Španělska, kteří sami používají slovo genocida. Tento postoj je silnou připomínkou diskriminačních zákonů z temnějších dob evropské historie. Není to šíření poplašné zprávy ptát se, zda brzy neuvidíme nové „Valencijské zákony“ jako ozvěnu neslavných Norimberských zákonů.
Kritici obviňují Izrael z genocidy, a přece jsou smířlivý k režimům, které popravují disidenty nebo k džihádistickým skupinám, které vraždí civilisty v Africe. Selektivní rozhořčení není příkladem morální čistoty; je to antisemitismus v hávu lidských práv. Nenávist, kterou ukazují světu nevychází z ušlechtilého prosazování spravedlnosti, ale právě z etnické nenávisti. A tyto postoje z těchto „spravedlivých“ dělají jen zrcadlové obrazy údajných utlačovatelů, proti nimž se staví.
Závěr
Útoky ze 7. října nebyly vojenskou akcí, byly to akty teroru a masové vraždění. Reakce, které se od té doby objevily ve veřejném prostoru však odkrývají daleko znepokojivější realitu: většina takzvané „solidarity s Palestinou“ jen maskuje hlubší nepřátelství vůči Židům a zpochybňování práva Izraele na existenci. Tento postoj je proto nutné označovat bez příkras tím, čím je: je to pouze antisemitismus a nenávist v převlečení za solidaritu.
Podpora Izraele není podporou jednoho státu nebo národa. Je to obrana demokracie, rovnosti a lidské důstojnosti v regionu, kde jsou tyto hodnoty vzácností. Pokud opustíme Izrael, opustíme i tyto principy. A historie nás učí, že opuštění těchto principů končí jen jedním způsobem – krví a utrpením nevinných.
A ano – píšu to jako sionista. Pokud tě, vážený čtenáři, už jen toto prohlášení uráží, pak jen dokazuješ, že mám pravdu.
