Článek
Za méně, než týden se čeští voliči po čtyřech letech znovu vydají odevzdat svůj hlas ve volbách do Poslanecké sněmovny. Všudypřítomná předvolební kampaň přináší kromě množství slibů také nebývalé rozdělení, téměř až nenávist mezi oběma stávajícími politickými tábory. Pokud se při sledování kampaně oprostíme od slibů kandidujících stran, nabízí se jedna otázka, která se jeví jako důležitější než řešení krize bydlení či veřejných financí. Touto otázkou je, kdo dokáže společnost a zemi udržet pohromadě v době dezinformací, které značně přispívají k rozdělení společnosti. Pro mne je odpověď na tuto otázku jednoznačná. Je to současná vláda, která si proto zaslouží další mandát, ne proto abychom měli na konci tohoto období platy jako v Německu, ale protože je to jediná politická síla, která je schopna bránit naši demokracii proti lžím, nenávisti a zvrácenému ruskému vlivu.
Současná opozice tvořená populisty a troufám si říci i fašisty, staví svou kampaň na odporu vůči všemu, co současná vláda prosazuje, a to včetně základního ukotvení České republiky v geopolitickém prostoru. Opoziční strany nabízí pouze jednoduchá řešení komplikovaných problémů a zásobují setrvale společnost koktailem hněvu, strachu a konspirací. Velká část jejich postojů nadbíhá Moskvě nebo je přímo jen parafrázováním názorů Moskvy. Další termín pro současnou vládu a Petra Fialu v jejím čele tak nebude pouze o každodenním řízením státu, bude také o tom, nedovolit, aby se Česká republika stala další loutkou Ruska v jeho současné, zatím ještě proxi válce, proti Západu.
Opravdový úkol, který čeká vládu v dalších čtyřech letech je ještě daleko hlubší, než je nastíněno výše. Česká společnost je dnes prakticky rozdělena na dva naprosto rozdílné světy. Polovina naší společnosti se dnes cítí zrazena, přehlížená, což jen umocňuje její hněv. Tato část společnosti má tendenci věřit narativům Moskvy ohledně války na Ukrajině a dalším konspiračním teoriím týkajících se Evropské unie či dokonce Severoatlantické aliance. A jaká je naše reakce na tyto postoje? Až příliš často oplácíme projevy nenávisti z jejich strany ještě větší mírou nenávisti. Posmíváme se jejich postojům a názorům, opovrhujeme jimi, říkáme o nich, že jsou hloupí. A to je naše chyba a slabost.
Protože většina těchto lidí nejsou naši nepřátelé – jsou to naši sousedé. Jejich naštvání nemá původ v ideologii, ale spíše z neštěstí, životních těžkostí a nedostatku příležitostí. Pokud pak reagujeme na jejich starosti opovržením, ženeme je pouze stále více do náruče těm, co z jejich obav žijí.
Největším vítězstvím příští vlády by tak neměla být rozsáhlá ekonomická reforma ani nové zákony, ale něco mnohem důležitějšího, a to přivést obě části rozdělené společnosti zpět blíže k sobě. Tam kde je to třeba nabídnout empatii místo výsměchu, pomocnou ruku místo odmítnutí. I pokud by příští vláda nedosáhla ničeho jiného, pokud by se jí povedlo alespoň částečně zahojit tento společenský rozkol, jednalo by se o historický úspěch.
Nebezpečí, které pramení z ignorování takové snahy je zjevné. Pokud umožníme nenávisti ve společnosti dál růst, umožníme tím pouze další zaplevelení veřejného prostoru ruskou propagandou a dáme prostor jejím místním „kazatelům“. Pokud se vzdáme empatie, vzdáme se také morálních postojů, které dělí demokracii od demagogie.
Česká republika musí zůstat pevně ukotvena ve strukturách Evropské unie a Severoatlantické aliance, nejen z důvodu vlastní bezpečnosti, ale také z důvodu vlastní identity jako evropského demokratického státu. Blížící se volby tak nabízí jednoznačnou volbu: buď zůstaneme na nastolené cestě jednoty a odpovědnosti nebo budeme riskovat, že přenecháme opět veřejný prostor „prodejcům“ ruské propagandy a prohlubování příkopů ve společnosti. A proto si současná vláda zaslouží druhý mandát. A přesně proto bychom měli mít všichni na paměti slovo Beethovenovi Ódy na radost a také hymny Evropské unie v snad odpovídajícím překladu „Všichni lidé budou bratři.“ Není to jen hudba – mělo by to být naše politické poslání následujících čtyř let.
