Článek
Omlouvám se za hovorový jazyk v titulku. Je to ale po obsahové i jazykové stránce nejpregnantnější shrnutí názoru jednoho ze znepřátelených táborů. Ty se do sebe pustily v diskuzích pod články o stávce učitelů a platech lékařů. Názor, že učitelé mají dost, jiné profese mají přece ještě méně, a hlavně, za mých mladých let byly platy ještě nižší, zastává překvapivě hodně čtenářů. Ti samí lidé často dodávají, že mladí jsou rozežraní, rozmazlení, a hlavně chtějí furt víc. Mnoha diskutérům vrtá hlavou otázka, na co všichni ty peníze vlastně potřebují. Práce ve školství a zdravotnictví je prý hlavně o srdcařství a pomoci druhým… Tipy na obchody, kde je možná platba srdcařstvím či banky snižující hypoteční úrok podle vašeho indexu pomoci druhým, pište prosím do diskuze.
Jde tu střet generací a nepochopení.
Zasloužilí a spokojení
Máme tady velkou skupinu lidí, kteří jsou staršího věku, řekl bych minimálně 50+, mají odpracované roky, jsou tak v platových tabulkách nahoře, děti mají dávno z domu a hlavně bydlí ve vlastním. A není to tak, že by si brali jako mladí obrovskou hypotéku a desítky let ji se strašným úrokem spláceli. Velká část z nich prostě za pár set tisíc zprivatizovala v devadesátkách byty, ve kterých bydleli. Ty přitom dostali za Husáka zadarmo. Ti mladší z této generace, narození na konci šedesátek a začátku sedmdesátek, si často pořídili bydlení v 90. letech, kdy ceny byly podstatně nižší než dnes. Navíc právě generace Husákových dětí byla tou, která nejvíce vytěžila z revoluce. Celý stát se tehdy v podstatě zakládal znovu. Vznikala média, univerzity, fakulty, politické strany a hlavně celý soukromý sektor. Kdo byl tehdy u toho, má dodnes často dobré místo. Tohle není myšleno jako výčitka. Já za to této generaci děkuji a myslím, že se transformace společnosti a státu, až na Klausovu kupónovou privatizaci, relativně povedla. Mějte ale pochopení pro mladší generace. To, že máme často problém najít práci v médiích, na univerzitách, či se prosadit v podnikání, je často tím, že na těch místech sedíte vy a že tu mezeru na trhu si obsadila v devadesátkách třeba právě vaše firma.
Nastupující a deprimovaní
Pak tu máme generace narozené v osmdesátkách a později, prostě mileniálové. Tyto generace pamatují komunismus buď pouze mlhavě, anebo ještě vůbec nebyli na světě, a stejně tak devadesátky. Ano, lidem, kteří nezažili devadesátky, bude příští rok 24 let. Generace narozené po roce 1980 začaly vstupovat na trh práce v nultých letech tohoto století. Nový systém byl právě nastaven a časy, kdy bylo vše možné, končily. Pořád bylo ještě poměrně levné bydlení. Byt 2+kk, 45 metrů čtverečních, na pražském sídlišti stál v roce 2006 přesně milión (průměrný plat byl 19 500).[1] Už to nebyly ony devadesátkové privatizace za pár set tisíc, ale oproti dnešku dobrý. Úroky byly taky mnohem nižší a splátky za hypotéku často vycházely podobně jako tržní nájem. Pamatuji, jak si někteří kamarádi tehdy brali hypotéky a druzí říkali, nebudeme se vázat, jsme mladí… Ta druhá skupina později hodně litovala.
Na co ty peníze jako potřebují?
Tak třeba zrovna na to bydlení. Nejlevnější byt 2+kk (43 m2) na pražském sídlišti stojí přes čtyři miliony a byty pro rodinu (3+1, 67 m2) tamtéž začínají na 5 500 000 korun. Pokud chcete na takový byt hypotéku na 30 let a máte 10 % ceny, vychází měsíční splátka na 30 000. Průměrný plat je dnes 43 000 hrubého! Můžete namítnout, že přece lidé nemusí mít vlastní byt. Často to říká právě ona generace privatizátorů, ale to nechme teď stranou. Jasně, bydlet v nájmu se dá, ale ten činí za ono pražské, panelové 3+1, minimálně 18 tisíc bez poplatků. Jak ten tržní nájem budou platit, až budou v důchodu, teda nevím. Mimochodem hodně zdražilo také spoustu dříve relativně levných položek, jako jsou kroužky pro děti, vstupenky na kulturu či sport, nebo hromadná doprava, atd. Jeden příklad za všechny. Vstupenka pro rodinu do ZOO Praha stojí 850 Kč.
Ti mladí jsou dnes samá úzkost a deprese … A divíte se jim?
Jak dnes vypadá zpravodajství? Jaké informace opanují mediální prostor? Rekordní vedro a sucho. Planeta hoří. CO2 je na rekordní výši. V oceánech je více plastů než ryb. Hmyz vymírá. Počet migrantů stoupá. Hladiny moří rostou. Antibiotika přestávají účinkovat. Na důchody nebudou peníze, atd.
Je Vám přes dvacet a dennodenně posloucháte podobné zprávy. Přitom víte, že máte před sebou průměrně ještě tak 60 let života v takovém světě. Navíc byt, ve kterém by šlo nějak rozumně žít a mít děti, stojí minimálně šest milionů. Studujete třeba překladatelství a tlumočnictví a s úzkostí sledujete překotný vývoj na poli AI a hlavně překládacích programů. Ta vás nahradí možná dřív, než vůbec dostudujete. Divíte se, že mileniálové trpí úzkostmi a nechtějí mít děti? Já teda ne, spíše se divím, že situace není ještě horší. Vlastně jsem rád, že mi dávno není dvacet, a taky, že máme vlastní byt.
