Článek
Když jsem se před lety dozvěděl, že Fialova vláda chystá pozici ministra pro vědu, výzkum a inovace, upřímně jsem se zaradoval.
Po zjištění, že kandidátkou na tuto funkci je Helena Langšádlová a přečtení jejího životopisu, jsem nabyl dojmu, že jde o vtip. Paní ministryně vskutku nebyla příliš vidět, žádný z problémů české vědy nevyřešila, a nakonec ji vyměnila samotná TOP 09. Na uvolněný post navrhla Pavla Tuleju a spustila tím rozsáhlou aféru s publikováním v predátorských časopisech. Ta nakonec zasáhla i další politiky s akademickým backgroundem (Danuše Nerudová a Karel Havlíček) a nesmírně poškodila poctivé vědce a akademiky v očích veřejnosti. Nakonec byl tento čtvrtek do funkce jmenován Marek Ženíšek, který podle mě stejně jako jeho předchůdkyně nemá pro výkon funkce zrovna ideální profil.
Profil ideálního ministr či ministryně pro vědu a výzkum
Měl by to být někdo, kdo prošel českým vzdělávacím systémem od školky po magistra. Během bakaláře a magistra někam vyjel, třeba na Erasmus. Po českém magistru si udělal druhého na nějaké top univerzitě v Británii či USA a na nějaké podobné získal Ph.D. Následně dostal nějaký ten postdoc a pár let pracoval v renomované zahraniční instituci. Nakonec se vrátil domů a začal pracovat v nějaké prestižní české instituci a zkusil si zde i nějakou tu vedoucí pozici. Takovýto adept by znal dobře český vzdělávací systém, věděl by, jak se dělá špičková věda v cizině, a znal i aktuální problémy naší vědy.
Českou vědu může stěží efektivně řídit někdo, kdo ji vůbec zevnitř nezná a už vůbec nemá zkušenosti ze špičkových institucí v zahraničí. Jistě můžete namítnout, že ministr je především manažerská funkce a stačí mít správné odborné poradce, ale v tomto případě to nestačí. Ty správné poradce si bez zevrubné znalosti vědy a akademické sféry zevnitř nikdy nevyberete. Protože ve vědě je tolik různých skupin sledujících často protichůdné zájmy a vzájemně si konkurující v soutěži o peníze, kterých se nedostává. Zejména univerzity jsou vcelku proslulé intrikami a politikařením a poradci mohou u neznalého ministra lobbovat za jeden partikulární zájem.
Navíc pouze skutečně renomovaný vědec získá ve vědecké a akademické obci respekt. Lidé píšící do predátorských časopisů, kde můžete za poplatek publikovat naprostou slátaninu tvářící se jako odborný článek, či jezdících na pseudokonference na Bali, kde lze rovněž za poplatek mluvit o čemkoliv, jsou mezi poctivými vědci pouze předmětem pohrdání. Takoví lidé navíc budí oprávněné rozhořčení i u veřejnosti, jelikož poplatky predátorským časopisům jdou z veřejných peněz.
Ministr potřebuje ministerstvo, reorganizujme MŠMT
To, že je někdo ministr ještě neznamená, že má ministerstvo. Ale to, že ministerstvo nemá, mu dost svazuje ruce. A ministr pro vědu, výzkum a inovace žádným ministerstvem nedisponuje. Není tedy ve vládě jediný, i jeho kolegové Martin Dvořák a Michal Šalomoun fungují bez ministerstva. Myslím, že v případě vědy je to ale klíčová chyba. Bylo by tu přitom jednoduché řešení. Rozdělit ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Úředníci mající na starost vysoké školy a výzkumné instituce by se z MŠMT jednoduše přesunuli na nové ministerstvo pro vědu, výzkum a inovace. Úředníků by ani nemuselo početně přibýt. Naopak by se v rámci reorganizace mohli někteří nevýkonní a vyhořelí zaměstnanci propustit a nabrat nová krev.
Pár tipů pro ministra Ženíška
Marek Ženíšek rozhodně nezapadá do ideálního profilu ministra pro vědu, výzkum a inovace, jak jsem jej nastínil výše, přesto je mnohem lepším kandidátem než paní Langšádlová. Má ale také velmi málo času, jelikož volby se blíží. Přesto by se mohl chopit některého z palčivých problémů a třeba se nakonec i zapsat do dějin. České vědě chybí především peníze, ale problémů je mnohem více.
Pokud byste se chtěl, pane Ženíšku, zapsat zlatým písmem do dějin české vědy, mohl byste iniciovat zákon garantující, že výdaje na vědu a výzkum musí dosahovat minimálně 1% HDP. V roce 2022 to bylo pouhých 0,57% HDP. Jen pro srovnání, v Německu to bylo 1,1% HDP.[1] Dalším nezapomenutelným činem by bylo uzákonit, že platy vysokoškolských pedagogů a vědeckých pracovníků majících titul Ph.D. musí představovat minimálně 130% průměrné mzdy.
Pokud by byla chuť pouštět se do nějakých strukturálních reforem, hodilo by se konečně rozdělit instituce (univerzity a fakulty) na výzkumné a ty ostatní, a toto rozdělení akcentovat při distribuci finančních prostředků. Nebylo by špatné konečně reformovat archaický systém docentských a profesorských řízení tím, že by se přešlo na anglosaský model, kdy si to obstarává každá univerzita sama. Hodně co zlepšovat je i v postavení žen ve vědě, a to zejména těch, které mají děti či se chtějí vrátit po mateřské zpět k vědecké kariéře. Vzhledem k šílené bytové situaci zejména v Praze a dalších velkých městech, by stálo za zvážení zahájení výstavby bytů, který by patřily výzkumným institucím. Ty by je pak mohly zvýhodněně pronajímat svým zaměstnancům.
Post scriptum: Šaráda s ministrem pro vědu je ukázkou personální krize TOPky
Celý vývoj kolem ministra pro vědu má podle mě ještě jednu rovinu. Je to totiž ukázka naprostého personálního bankrotu TOP 09. Lapidárně řečeno, prostě nemají lidi. A nejde jen o ministra pro vědu. Vlastně jedinou viditelnou tváří TOP 09 – bavíme-li se tedy o lidech na svobodě – je Markéta Pekarová Adamová. Ta se vyprofilovala na výraznou političku a dokázala si najít svá témata. Zbytek strany je pak dost neviditelný s výjimkou ministra Válka, který chtěl řešit přetížení lékařů navýšením přesčasů a straně zrovna kladné body nepřináší.
V případě ministra pro vědu šlo navíc tuto stranickou personální krizi snadno obejít jmenováním nestraníka - nějakého renomovaného vědce. Protože na tom, že potřebujeme mít kvalitní vědu, výzkum a vysoké školy by se měly shodnout všechny normální politické strany bez ohledu na ideologickou orientaci.
