Článek
Záchody se nám proměnily v bojiště, přes které se valí frontová linie kulturní války. Pro někoho je existenciálním problémem nedostatek záchodů pro osoby necítící se ani muži, ani ženami. Jiní mají naopak pocit, že pouhé uznání existence takových osob naruší strukturu vesmíru. Na jedné z humanitních fakult Karlovy univerzity se téma zřízení takovýchto záchodů stalo bodem programu hned několika studentských uskupení kandidujících do akademického senátu. Fakulta je známá kvalitní výukou a také extrémně nízkými platy. Téma platů však v těchto programech nefigurovalo. To, že některým studentům leží na srdci více záchod než platy jejich pedagogů, je pozoruhodné. Nejde ale jen o studenty humanitních fakult. Genderově neutrální toalety, jak by se měly tzv. záchody pro třetí pohlaví správně nazývat, jsou předmětem vyhrocené veřejné debaty po celém západním světě. Jedni píší petice za jejich zřizování, zatímco druzí vulgárně útočí na sítích na instituce, které je již zřídily.
Celý problém je složitější a nejde v posledku o záchody. Ty se staly spíše jakýmsi mentálním tokenem v boji mezi liberálním a konzervativním pohledem na svět. A ani to není úplně přesné. Sám jsem levicový liberál až libertarián a bitva kulturní války o genderově neutrální toalety mě příliš nebere. Osobně mi přijde, že by se mohly klidně zřídit společné unisex záchody s kabinkami a byl by pokoj. Tomuto řešení ale brání mimo jiné i česká legislativa. Jelikož je vyhláškou dáno, že WC se navrhují vždy odděleně pro muže a ženy na pracovištích nad pět zaměstnanců. Takové řešení by se nelíbilo ani samozvaným strážcům pokroku a rovnosti na straně jedné a ani stejně samozvaným strážcům tradičních hodnot a rodin na straně druhé. Jde tu totiž v pozadí toho všeho o kontrolu druhých a z toho nabytou moc. Tento princip nejlépe vystihuje titul jedné z knih Michela Foucaulta Dohlížet a trestat. Čím dál více mám z kulturních válek totiž pocit, že nejde ani tak o nějaký názorový střet mezi liberálnější polovinou společnosti a tou konzervativnější, ale o střet dvou malých, ale hlasitých skupin. Ty chtějí dohlížet a trestat ostatní skrze nejrůznější zákazy, příkazy, kvóty, normy a vyhlášky. On takový dohled a trestání totiž kromě slastného pocitu moci nad ostatními může navíc generovat i finanční příjem. Jako člověk přesvědčený, že lidé mají mít stejná práva a povinnosti bez ohledu na pohlaví, gender či barvu kůže, a nemají být diskriminováni, a to ani pozitivně, vlastně kulturní války příliš nechápu. Nějak mi přijde, že v situaci, kdy životní prostředí na planetě kolabuje, v západním světě je čím dál míň dostupné bydlení a speciálně Evropu ve vývoji moderních technologií válcuje USA a Asie, bychom možná měli řešit důležitější věci než záchody.
Co s tím? Jedno řešení - alespoň pro toalety a dokonce win-win pro všechny - by tu bylo. Inspirovala mě k němu návštěva jedné z galerií v kanadském Torontu. Měli tam záchod, na kterém byly piktogramy různých genderů, ale byl zároveň bezbariérový, prostorný umožňující návštěvu více osob najednou a byl vybaven přebalovacím pultem. Nesl označení: Rodinný záchod. Takových záchodů jsem pak v Kanadě viděl vícero.
Zavést rodinný záchod, který by se mohl klidně jmenovat univerzální, aby se předešlo dalším sporům, zda je určen pro tradiční, či netradiční rodinu, by bylo v mnoha ohledech dobré řešení. Uspokojil by nejen problém genderů a pohlaví, ale i potřeby postižených a lidí potřebujících asistenci další osoby, což je v těsné kabince standardního záchodu těžké. Dobře by posloužil i rodičům, kteří neví, na jaký záchod zamířit s potomkem opačného pohlaví, či jen někomu s velkým batohem, který si chce někam odložit a třeba si převléci oblečení. A občas by přišel jistě vhod i leckterému zamilovanému páru, porodnost máme nízkou, tak co.
Právě propojení genderové neutrálnosti s bezbariérovostí by mohlo vytvořit skvělou synergii. Již existující záchody pro postižené by se dovybavily a konvertovaly na univerzální. Budování nových by se dalo mnohem snadněji hájit argumenty o bezbariérovosti a prospěchu pro další specifické skupiny.
Celý problém by se tím zároveň odideologizoval, což je pro zklidnění kulturní války to nejdůležitější. Nejednalo by se o triumf samozvaných wokistických strážců rovnosti a pokroku. Zároveň by takové řešení sebralo vítr z plachet nejrůznějším konzervativně nacionalistickým extrémistům, kteří by stěží mohli protestovat proti toaletám sloužícím i matkám s dětmi či pohybově znevýhodněným osobám.
Pragmatický neideologický přístup, v jehož centru je důraz na svobodu, rovnost, stejná práva a povinnosti (adopce, manželství) bez pozitivní či negativní diskriminace, by byl dobrým způsobem jak zklidnit kulturní války. A to by bylo víc než žádoucí.
