Článek
Valí se to na nás ze všech stran. Rozdělení společnosti je tu! Zákon o korespondenční volbě prý akorát rozděluje společnost. Spor o důchody u ústavního soudu údajně rozděluje společnost. Babiš rozděluje společnost. Fiala rozděluje společnost…
A co je na tom divného? Vždyť je to přirozené. Někdo volí pravici, jiný levici. Někdo fandí Fialovi, pro někoho je favoritem Babiš. A další nemá rád ani jednoho. Někdo by daně snižoval, jiný zvyšoval. Co je na tom proboha špatného? Jak by to mělo být jinak?
Takové derby Sparta vs. Slavie taky rozděluje společnost. Stejně tak spory, jestli je lepší pivo či víno, hory či moře, psi nebo kočky, anebo zda patří na pizzu ananas. Nežijeme přece v totalitě, aby byl jeden správný názor, který sdílí všichni.
Jeden oficiální názor pro všechny? Ta doba už je naštěstí pryč
V knize Doba z druhé ruky běloruské spisovatelky a nobelistky Světlany Alexijevičové je obraz, kdy člověk zmatený rozpadem SSSR říká: „Koupil jsem si troje noviny a v každých píšou svoji pravdu. Která je ale ta pravá? Dříve jsme si po ránu přečetli Pravdu a věděli jsme všechno. Rozuměli jsme všemu.“[1] Občas mám pocit, že i u nás by stále hodně lidí chtělo mít zdroj té opravdové pravdy. Do toho zdroje bychom se všichni podívali a měli bychom pak všichni ten pravý a hlavně stejný názor. Nemuseli bychom o ničem diskutovat, o nic se přít v diskuzích na Seznam Médiu, a hlavně bychom všichni stáli na straně pravdy a světla.
Oficiální pravda má ještě další benefity. Nemusíte o ní přemýšlet, nikoho o ní přesvědčovat, zároveň ji nemusíte hájit a hlavně ji nesmíte zpochybňovat. Jedna oficiální pravda je prostě pohodlná. Akorát vede k totální stagnaci, zakrnění myšlení a pokrytectví.
Sláva dialogu, diskuzi a taky kompromisu
Opakem je existence více pravd, které mezi sebou soupeří pomocí argumentů a protiargumentů. Vzniká tak dialog a diskuze. Ideálně zakončená nějakým tím nejlépe vyargumentovaným kompromisním řešením. U celospolečenských témat pak zákonitě dochází k celospolečenské diskuzi. A celospolečenská diskuze na téma daně či důchody logicky vygeneruje několik skupin lidí s naprosto odlišnými názory. Na tom ale není přece nic špatného, naopak. Protože co by to bylo za diskuzi, kdyby v ní byl jen jeden názor, že? Někdo vidí babičku, která sotva vyjde s mizerným důchodem, jiný strašlivý schodek státního rozpočtu.
Problém není v existenci odlišných názorů, ale v tom, že s nimi neumíme mentálně pracovat. Doby minulé se nás snažily přesvědčit, že existuje jeden správný názor, a kdo má jiný, je nepřítel, který patří k nějaké domnělé druhé straně. Jenže člověk s opačným názorem není ve skutečnosti nějaký nepřítel a syn temnoty, ale jen člověk s opačným názorem.
Co bojovníci proti rozdělování společnosti vlastně chtějí
Nějak mám pocit, že lidé, kteří straší rozdělením společnosti, nemají vůbec čisté úmysly. Nejde jim možná tolik o to, aby nedocházelo k rozdělení společnosti, ale o to, aby se o některých tématech nevedla veřejná diskuze. Důležitá rozhodnutí by se pak snadno dala dělat někde vskrytu. Lidé by pak byli postaveni před hotovou věc, se kterou mají souhlasit, jelikož to tak rozhodla vrchnost mající přece vždy pravdu. Názorově rozdělená společnost je prostě mnohem zdravější než taková, kde mají všichni jeden názor určený nějakým velkým vůdcem či politbyrem.
My Češi se rádi hádáme, ale moc to neumíme
My Češi diskutujeme rádi. Máme ale dva problémy. Příliš se zaměřujeme na to, co nás rozděluje, a máme tendenci považovat člověka s trochu odlišným názorem hned za nepřítele. Myslím, že tohle máme trochu v naší národní povaze. Když to porovnám s osobními zkušenostmi z Británie, tak když se potkají dva Briti, kteří spolu v osmi z deseti věcí nesouhlasí, baví se o těch dvou a dobře si pokecají. Zato když se potkají dva Češi, kteří spolu v osmi z deseti věcí souhlasí, pohádají se o těch dvou zbylých a pak spolu nemluví.
Druhý problém, který je vážnější, je, že lidé, ať už nad pivem či nad klávesnicí počítače, často příliš diskutovat neumí. Neumí stavět logické argumenty, ani adekvátně reagovat na argumenty protistrany. Nemluvě o lidech, kteří mají problém vůbec chápat psaný text. Co s tím?
Hodilo by se zavádět na základních a středních školách různé debatní kluby a kroužky, posílit výuku logiky a klást větší důraz na schopnost porozumění textu. Protože občas pramení problémy obstát v diskuzích z neschopnosti logicky myslet a vůbec pochopit, o čem se diskuze vede.
Názorově rozdělená společnost, kde se zapáleně diskutuje o aktuálních problémech, je prostě normální a zdravá. Celospolečenská diskuze ukazuje na zájem lidí o věci veřejné a různé názory pak na schopnost o věcech kriticky přemýšlet. Jen je potřeba, aby v diskuzi zaznívaly argumenty opřené o fakta a ne nejrůznější desinformace a lži.
[1] ALEKSÌJEVÌČ, Svjatlana Aljaksandraŭna. Doba z druhé ruky: konec rudého člověka. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2015. s. 12.
