Článek
Situace to byla neudržitelná: savo teklo proudem, osvěžovače jely naplno, ale zápach mohutněl a tlačil se dveřmi z koupelny ven.
Kamarád–instalatér mi do telefonu poradil: ,,To ti protýká voda pod vanu a zahnívá tam. Vomrkni si to skrz aufzicht-dekl.“
Vzal jsem svítilnu, rázně otevřel dvířka o velikosti jedné dlaždičky a nahlédl do temného labyrintu trubek a cihlových sloupků.
Sucho. Znepokojivé sucho. A nezvykle velká, černá zrnka… písku…?
Už už jsem chtěl trochu nabrat, ale ruka instinktivně ucukla dřív, než oči pochopily: po koberci z trusu kráčely zleva i zprava dva majestátní potkani a hleděli mi drze do očí.
Rychle jsem dvířka přibouchl. Hlavou se mi honily Rolečkovy příběhy z Hluboké; jak potkani v afektu zaútočí, jak nejdou servat ani z prstu, ani ze rtu, ani ze šourku a jak postižení končí v lepším případě se šedivou hlavou, v horším v blázinci.
Ve správcovské kanceláři se paní rozesmála: ,,Krysař? Ale tak se tomu, milý pane, neříká! Deratizační pracovník! Pošlu vám ho pozítří.“
Přišel, místo píšťaly zelené montérky a kýbl s jedem. ,,Dejte jim pět sedm dnů, pak mě na tohle číslo zavolejte. Když nezhebnou, zkusíme to jinak.“
Ovládlo mě podivné vzrušení. Jen malá zídka mě dělí od smrtelné hry, do níž se hodlám zapojit a porazit v ní protivníky na hlavu.
Nastěhoval jsem se do koupelny. Po práci jsem spěchal domů, abych se mohl co nejdříve položit na velkou matraci, která vyplňovala celou podlahu mezi vanou a prahem, a přes dvířka, zabezpečená dvojitým pletivem, pozorovat ty zvláštní podnájemníky.
Z termosky jsem popíjel kávu s rumem a dával zvířatům jména:
Augustin byl mohutný a mlčenlivý,
Tomáš divoch a provokatér,
Benedikt měl komplex z pištivého, až příliš vysokého hlasu,
Agnes milovala Augustina
a Veronika všechny bez rozdílu.
Nahlas jsem jim předčítal.
Demla i Swifta odpískali, chytila je až Vaculíkova Morčata: četli jsme je třikrát, a začali bychom počtvrté, kdyby se Augustinovi neudělalo zle.
Ošklivě zvracel, škubal sebou, přerušil i své věčné mlčení. Ostatní chvíli pobíhali okolo, pak náhle zmizeli, nezůstala ani Agnes.
Nevěděl jsem, nad čím – stále hlasitěji – naříká Augustin víc: zda nad vyhasínajícím životem, nebo nad netrpělivou a povrchní samičí láskou.
Odešel při šestnáctém žalmu s očima upřenýma na mě – vděčný, že jsem ho na poslední cestě tak útěšnými verši vyprovodil.
Agnes se udělalo zle vzápětí, ale nelitoval jsem ji: nevážila sis lásky, pohrdala’s jí, tak si trp! Četl jsem jí do křečovitého tance Dykova Krysaře.
Tomáš se nehodlal vzdát. Skákal proti pletivu, jako by mě ze svého utrpení osočoval. Naposledy slyšel Dostojevského Idiota.
Veronika a Benedikt se rozhodli umřít spolu, jako nerozlučná dvojice z rodu Abélarda a Héloisy či Romea a Julie. Byli příkladně romantičtí a trpěli jen přiměřeně. Četl jsem jim Píseň písní…
Nazítří vytáhl krysař mrtvolky drátem a uložil je do červeného igelitového pytle. ,,Kam je dáte?“ zeptal jsem se. „Do popelnic nesmíme,“ odpověděl tajemně a dál už neřekl ani slovo.
Po neděli řemeslníci prokopali zídku, zazdili pod vanou otvor do kanalizace, vrátili dlaždičky na místo a koupelnu vydezinfikovali.
Pach smrti se mísil s pachem nového, čistého života, když jsem do tiché koupelny předčítal Tibetskou knihu mrtvých.
Ozvěna snad nikdy nezněla tak hrozivě…
