Článek
Stejnými slovy bychom mohli oba čtenáře popsat jak ve století dejme tomu šestnáctém, tak ve století jedenadvacátém. Na knize jako objektu a na způsobech, jak se s ní zachází, se totiž během staletí kupodivu nezměnilo tak moc – z rukopisného období si kniha vzala všechno důležité, co bylo třeba vědět o čtenářství jako fyzickém aktu (jak velikost liter a jejich vzdálenost od oka ovlivňují čitelnost, jak ponechat na okrajích místo pro pohodlné držení atd.), a postupně objevovala funkce, jež proces čtení usnadňují a zrychlují (zvýrazňování a hierarchizace pomocí řezů písma, různých velikostí nebo střídání typů).
Neměnila se výrazně ani skladba a kompetence těch, kteří se na knize podíleli: hotový rukopis putoval do tiskárny, kde mu faktor dal grafickou podobu, knihu vysázel a vytiskl a jako hotový a neměnný artefakt putovala prostřednictvím obchodníků či knihoven ke čtenáři.
Kniha se pomalým evolučním vývojem zdokonalovala a revolučních okamžiků zažila jen málo, většinou souvisely s prostřední fází mezi rukopisem a čtenářem: zdokonalovaly se sázecí a tiskové techniky (mechanizace sazby, rotačky, fotosazba…) nebo se měnily kompetence (oddělení knižního výtvarníka od sazeče a tiskaře). I nástup počítačové sazby (DTP) v osmdesátých letech 20. století znamenal jen přeskupení kompetencí (a paradoxně návrat na samý počátek knihtisku): knižní úpravce, sazeč a tiskař mohli být díky počítači opět jedna a táž osoba.
Nic z toho však nemělo podobně revoluční vliv na knihu jako objekt a na akt čtení. Počítače sice přinesly nový způsob konzumace textů (na obrazovce) i novou polohu, v níž se tak děje (pohled před sebe, nikoli dolů), ale takové čtení bylo většinou chápáno jako výjimečné, vyhrazené určitým žánrům (administrativní texty, zpravodajství, korespondence apod.), avšak nekonkurující knize.
Celé by se to dalo zjednodušeně shrnout do prosté definice: Čtenář je uživatel knihy, kterou mu někdo jiný napsal, vyrobil a prodal či půjčil.
Staletou poklidnou evoluci se pokusil vzít ztečí internet: nabídl čtenářský zážitek bez prostředníků, přímý kontakt mezi textem a čtenářem. Knihy, jimž vypršela autorská práva, byly najednou k dispozici doslova instantně: nemusely se sázet, tisknout ani nabízet v knihkupectvích - čtenář si je dokázal opatřit bez prostředníků a sám rozhodl, v jaké vnější podobě je bude číst.
O revoluci ale zatím nešlo; čtení z obrazovky počítače bylo nepohodlné. Sice se na něj dalo zvyknout, ale (a je to exaktně změřeno) čtenář četl pomaleji a nedokázal si z textu odnést tolik informací, kolik z klasické tištěné knihy.
Vše změnil až nástup chytrých telefonů, tabletů a čteček: skloubily moderní technologie s tradiční podobou knihy. A nejen to: na čtenáře nakladly nové nároky a kompetence. Poprvé v historii knihy je to čtenář, kdo rozhoduje o její podobě, volí si formát, velikost písma, barevnost „papíru“, je sám sobě knižním úpravcem, sazečem i tiskařem. V krajním případě se dokáže obejít i bez knihkupce a knihovny - jejich funkci umí převzít distributor (např. Amazon), který umožní autorovi textu nabízet se čtenáři přímo. A bude-li čtenář chtít, může knihu dokonce kupovat po menších jednotkách (např. z povídkové knihy koupit jen několik povídek).
Nejde nejspíš o žádnou „smrt knihy“, jak rády do titulků dávají články v technologických časopisech. A je to změna zatím příliš čerstvá, aby se o ní daly vynášet závazné soudy. Zdá se však, že poprvé od vynálezu knihtisku něco opravdu radikálně otřáslo fází výroby, distribuce i konzumace knihy. Plusy jsou jasné všem: peníze (elektronická kniha je levnější) a čas (kniha je dostupná kdykoli a okamžitě). Minusy jsou méně zjevné a ukazují na ně hlavně ti, kdo jsou nějak do procesu výroby knihy zapojeni: na místo kvalifikovaných odborníků vzdělaných v oboru (typograf, sazeč, knihkupec) nastupují diletanti (my čtenáři, programátoři softwarových aplikací a webových e-shopů). V krajních případech zcela mizí i redaktor či korektor (přímý prodej textu na ose autor–čtenář prostřednictvím Amazonu).
Na čtenáře to klade nové nároky. Písmolijec František Štorm kdysi napsal, že dobrý typograf má být neviditelný. Neupozorňuje na sebe, ale umí pro každý typ čtenáře připravit text tak, aby jeho mozek i oko na cestě za po…rozuměním našly minimum nástrah, které by je odváděly od vlastního smyslu knihy: čtení. Typograf (a následně sazeč i tiskař) odvádějí obtížnou práci, aby čtenář mohl… zkrátka jen číst.
Elektronický čtenář je jiný: než se k samotnému čtení dostane, má toho spoustu na práci. Musí se rozhodnout, zda bude číst v čtečce hardwarové (Kindle), nebo softwarové (jsou jich stovky), musí do ní text dostat, nastavit mu potřebné parametry (od písma po míru podsvícení), po očku sledovat stav baterie a ještě strpět, že mu do čteného textu vyskakují oznámení o nepřečtených e-mailech či dokonce reklamy.
První výzkumy elektronického čtení to sumarizují přesvědčivě: čteme rychleji než kdykoli předtím, dokonce zvládneme číst několik textů paralelně. Dokážeme se však stále méně soustředit, hůř rozumíme přečtenému a ztrácíme schopnost číst dlouhé texty.
Co bude následovat, nikdo neví. Představitelné je všechno: i to, že se poprvé v historii proces čtení rozjede po dvou různých kolejích (a způsob čtení může být do budoucna znakem společenského statusu, vzdělání či třeba projevem snobství). Nepředstavitelné zatím je, co to udělá s autory textů - možná se bude jinak psát román určený pro tisk a jinak román pro čtečku.
(psáno původně pro revue Souvislosti 1/2018, přetištěno se svolením redakce)
