Článek
Jeho zvolení otevřelo novou kapitolu českých dějin, která skončila až rozpadem monarchie v roce 1918.
Království bez krále
Léto roku 1526 přineslo střední Evropě událost, jejíž důsledky měly daleko přesáhnout samotné bojiště. Dne 29. srpna se u uherského Moháče střetla vojska uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského s osmanskou armádou sultána Sulejmana I. Bitva skončila drtivou porážkou křesťanského vojska. Mezi padlými byl i mladý král Ludvík, který při ústupu zahynul.
Ludvík po sobě nezanechal potomka, jenž by mohl převzít českou korunu. Jagellonská dynastie, která českým zemím vládla od roku 1471, tak přišla o svého posledního panovníka. České království se ocitlo před zásadní otázkou: kdo usedne na trůn a jakým směrem se bude země dále ubírat?
Nešlo přitom pouze o výměnu jednoho panovníka za druhého. Osmanská říše představovala stále vážnější hrozbu pro střední Evropu a nového krále čekal úkol zajistit obranu země, její mezinárodní postavení i stabilitu v době náboženských a politických sporů.
České stavy proto musely rozhodnout, komu svěří vládu. Ačkoli se nabízely různé dynastické nároky, konečný výběr měl být výsledkem politického jednání a královské volby.
Proč právě Ferdinand Habsburský?
Mezi nejvýznamnějšími uchazeči o českou korunu se prosadil Ferdinand Habsburský, mladší bratr římského císaře Karla V. Jeho postavení posiloval sňatek s Annou Jagellonskou, sestrou zesnulého Ludvíka Jagellonského. Ferdinand tak mohl uplatňovat příbuzenské nároky na dědictví po vymřelé větvi Jagellonců.
Jeho kandidatura však nebyla samozřejmostí. České království mělo vlastní politické tradice a jeho stavové nechtěli, aby se o osudu země rozhodovalo pouze na základě dynastického práva. Ferdinand musel získat jejich souhlas a respektovat jejich požadavky.
Habsburkové zároveň představovali jednu z nejmocnějších evropských dynastií. Ferdinand mohl nabídnout širší politické a vojenské zázemí, které bylo v době osmanské expanze významnou výhodou. Jeho zvolení však nebylo jen otázkou zahraniční politiky. Rozhodovalo se také o budoucím vztahu mezi českým králem a stavy, které si chtěly uchovat své dosavadní pravomoci a svobody.
23. říjen 1526: rozhodnutí českého sněmu
Volební sněm zahájil jednání v Praze 8. října 1526. V následujících dnech se diskutovalo o kandidátech, postavení českého království i podmínkách, za nichž bude nový panovník přijat. Jednání provázely diplomatické snahy Ferdinandových vyslanců i úvahy o dalších možných kandidátech.
Rozhodující okamžik přišel 23. října. Českým králem byl zvolen Ferdinand I. Habsburský. V závěrečném hlasování se pro něj vyslovili všichni přítomní volitelé. Jednomyslnost konečného rozhodnutí však neznamenala, že od počátku neexistovaly pochybnosti či politické rozpory. Ferdinandovo vítězství bylo výsledkem jednání, přesvědčování a postupného získávání podpory.
Pro nového panovníka byla volba důležitým potvrzením legitimity jeho vlády. Pro české stavy představovala příležitost vyjednat podmínky, za nichž měl král respektovat práva a privilegia království. Ferdinand byl následně korunován v únoru 1527.
Zvolením Ferdinanda se české země dostaly do těsnějšího dynastického spojení s rakouskými državami Habsburků. Ferdinand získal také uherskou korunu, a položil tak základ rozsáhlého středoevropského soustátí, jehož jednotlivé části spojovala osoba panovníka.
Sliby, které měly chránit české svobody
České stavy nevstupovaly do nového panovnického období bez vlastních požadavků. Jejich cílem bylo uchovat postavení stavovské monarchie, v níž král neměl rozhodovat zcela nezávisle na politických právech zemských stavů.
Ferdinand proto musel jednat o podmínkách svého přijetí na trůn. České stavy požadovaly respektování zemských práv a privilegií a usilovaly o zachování svého vlivu na správu království. V jejich představách měl nový král zajistit stabilitu a bezpečnost, aniž by zásadně omezil dosavadní postavení české politické obce.
Právě zde se však skrývalo jedno z budoucích napětí. Ferdinand byl panovníkem rozsáhlého soustátí a potřeboval koordinovat jeho obranu, finance i správu. České stavy naproti tomu hájily své tradiční pravomoci a nechtěly, aby se české záležitosti podřizovaly rozhodování panovníka bez jejich souhlasu.
Tento střet se postupně prohluboval. Habsburská vláda tak nezačala okamžitým zánikem českých politických tradic, ale dlouhodobým zápasem o jejich zachování a o rozsah královské moci.
Téměř čtyři století pod Habsburky
Rok 1526 se stal jedním z nejvýznamnějších mezníků českých dějin. Habsburská dynastie se na českém trůně udržela až do roku 1918, kdy se po první světové válce rozpadlo Rakousko-Uhersko a vzniklo samostatné Československo.
Tato téměř čtyřsetletá éra nebyla jednotným obdobím. Zahrnovala rozvoj renesanční kultury, náboženské spory, stavovské povstání, porážku českých stavů na Bílé hoře roku 1620, rekatolizaci i proměny zemské správy. V dalších staletích se české země staly součástí habsburské monarchie, která prošla významnými reformami, hospodářskou modernizací i nástupem moderního nacionalismu.
Zvláštní význam měla vláda Ferdinanda I. samotného. Panovník usiloval o pevnější propojení jednotlivých částí svého soustátí a o posílení centrální správy. Jeho politika tak ovlivnila vztahy mezi českým královstvím a ostatními habsburskými zeměmi na dlouhou dobu dopředu.
Přesto je třeba připomenout, že Ferdinand nebyl prvním Habsburkem, který kdy usedl na český trůn. Již v letech 1306–1307 vládl krátce Rudolf Habsburský, známý jako král Kaše. Rok 1526 však znamenal nástup habsburské dynastie k dlouhodobé vládě nad českými zeměmi.
Jeden den, který změnil směřování českých dějin
Volba Ferdinanda I. nebyla pouze formální výměnou panovníka. Odehrála se v okamžiku, kdy se české království muselo vyrovnat se smrtí posledního jagellonského krále, osmanskou expanzí a otázkou svého dalšího mezinárodního postavení.
České stavy zvolily panovníka, který měl silné dynastické zázemí a mohl nabídnout spojení s rakouskými zeměmi i širší evropskou politikou. Zároveň se však snažily zachovat vlastní práva a postavení. Napětí mezi těmito dvěma cíli se stalo jedním z určujících rysů následujících staletí.
Dne 23. října 1526 tak začala nová kapitola českých dějin. Habsburkové vládli českým zemím téměř čtyři století a jejich éra skončila až vznikem Československa v roce 1918. Rozhodnutí pražského sněmu přitom nebylo předem nevyhnutelné: vzešlo z konkrétních okolností, politických zájmů a jednání lidí, kteří v osudovém roce 1526 rozhodovali o budoucnosti české koruny.
Zdroje:
1. ČESKÉ SNĚMY. České sněmy, svazek I.: 1526–1545. Praha: Český zemský sněm, 1887. Dostupné také z: https://www.psp.cz/eknih/snemy/v010/ [cit. 2026-10-22].
2. ČESKÉ SNĚMY. Instrukcí k najjasnějšímu kniežeti pánu, panu Ferdinandovi… In: České sněmy, svazek I.: 1526–1545. Dokument č. 23, rok 1526. Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/snemy/v010/1526/t002301.htm [cit. 2026-10-22].
3. KAMENÍČEK, František. Zemské sněmy a sjezdy moravské: jejich složení, obor působnosti a význam: od nastoupení na trůn krále Ferdinanda I. až po vydání obnoveného zřízení zemského (1526–1628). Díl 1. Brno: Zemský výbor, 1900. 562 s.
