23. října 1956: Maďarské povstání. Když se národ postavil sovětské nadvládě.

Maďaři požadovali svobodu, politické reformy a odchod sovětských vojsk. Přestože povstání Sovětský svaz krvavě potlačil, stalo se jedním z nejvýraznějších symbolů odporu proti komunistickému režimu ve střední Evropě.

Po druhé světové válce se Maďarsko dostalo do sovětské sféry vlivu. Komunisté postupně odstranili své politické soupeře a vybudovali režim, který se opíral o cenzuru, politické procesy, tajnou policii a pronásledování skutečných i domnělých odpůrců. Za vlády Mátyáse Rákosiho se země stala jedním z příkladů tvrdého stalinského modelu ve východní Evropě.

Nespokojenost obyvatel rostla. Lidé čelili politickému útlaku, hospodářským problémům a omezení občanských svobod. Zvlášť silně režim odmítali studenti, intelektuálové a část dělnictva. Naděje na změnu posílily také události v Sovětském svazu po smrti Josifa Stalina a reformní pohyby v dalších zemích východního bloku.

Významnou inspirací se stalo Polsko, kde v roce 1956 probíhal zápas o větší samostatnost vůči Moskvě. Maďarští studenti sledovali vývoj v sousední zemi a stále hlasitěji požadovali vlastní reformy. Nechtěli pouze změnit některé představitele režimu. Jejich požadavky se dotýkaly samotných základů politického systému.

Dne 22. října 1956 formulovali studenti budapešťské technické univerzity šestnáct požadavků. Patřila mezi ně politická liberalizace, svobodnější tisk, demokratické volby, změny ve vedení státu i přehodnocení vztahů se Sovětským svazem. Studenti požadovali také návrat Imreho Nagye do čela vlády a odchod sovětských vojsk.

Na následující den svolali demonstraci, kterou chtěli vyjádřit solidaritu s polským reformním hnutím a podpořit změny ve vlastní zemi.

V úterý 23. října se lidé začali scházet v ulicích Budapešti. Demonstranti zamířili mimo jiné k soše polského generála Józefa Bema, hrdiny maďarského povstání z let 1848–1849. K původně studentské akci se přidávali další obyvatelé a demonstrace postupně nabyla masového charakteru.

Lidé požadovali svobodu a důstojnost, které jim komunistický režim odpíral. Maďarská vlajka s vystřiženým komunistickým státním znakem se stala jedním z nejznámějších symbolů povstání. Tento jednoduchý obraz vyjadřoval odmítnutí režimu, který si přivlastnil národní symboly, ale zároveň omezoval politickou samostatnost země.

Zlom nastal během večera 23. října. Část demonstrantů se shromáždila před budovou maďarského rozhlasu s cílem zveřejnit své požadavky. Bezpečnostní složky však proti davu zasáhly a u budovy se začalo střílet. Zprávy o násilí rychle rozšířily hněv mezi demonstranty.

Situace se vymkla kontrole. Část povstalců se zmocnila zbraní a v ulicích se rozhořely ozbrojené střety. Demonstranti strhli také obrovskou sochu Josifa Stalina, jednoho z nejvýraznějších symbolů komunistické diktatury. Její pád se stal obrazem odmítnutí sovětského politického a ideologického vlivu.

To, co začalo jako pokojná demonstrace za reformy, se proměnilo v ozbrojené povstání. V noci zasáhly do situace sovětské jednotky a následující dny přinesly boje v Budapešti i dalších částech země.

Dne 24. října se premiérem stal Imre Nagy, reformně orientovaný komunista, jehož návrat do čela vlády byl jedním z požadavků demonstrantů. Zpočátku se snažil obnovit pořádek a zastavit násilí, postupně však začal přistupovat na stále zásadnější požadavky povstalců.

Povstání se mezitím rozšířilo i mimo hlavní město. V řadě míst vznikaly revoluční výbory a dělnické rady, které přebíraly část místní správy. Lidé žádali konec politických represí, svobodné volby a skutečnou nezávislost Maďarska.

Vláda Imreho Nagye se dostávala do mimořádně obtížné situace. Na jedné straně musela reagovat na požadavky obyvatel, na druhé čelila tlaku komunistického vedení a Sovětského svazu. Přesto se během několika dnů otevřela možnost zásadní politické proměny země.

Dne 28. října Nagy oznámil příměří a uznal, že v Maďarsku probíhá národní demokratické hnutí. Sovětská vojska se následně z některých částí Budapešti stáhla. Mnozí Maďaři začali doufat, že jejich země konečně získá možnost rozhodovat o vlastní budoucnosti.

Nejzásadnější rozhodnutí přišla na přelomu října a listopadu. Imre Nagy oznámil konec monopolu jediné politické strany a začal připravovat pluralitnější politický systém. Dne 1. listopadu 1956 deklaroval neutralitu Maďarska a oznámil záměr vystoupit z Varšavské smlouvy, vojenského paktu vedeného Sovětským svazem.

Tím se maďarská krize změnila v otázku evropské bezpečnosti. Moskva mohla považovat odchod Maďarska z vojenského bloku za nebezpečný precedens, který by povzbudil další země východní Evropy k podobným krokům.

Maďarské povstání se odehrávalo také v době suezské krize, kdy se pozornost světových mocností soustředila na Blízký východ. Maďarští povstalci doufali v podporu Západu, ta však nepřišla v podobě vojenského zásahu, který by mohl změnit poměr sil.

Sovětské vedení se nakonec rozhodlo obnovit kontrolu nad Maďarskem silou.

V časných ranních hodinách 4. listopadu 1956 zahájila sovětská armáda rozsáhlou vojenskou operaci proti Maďarsku. Tanky a další jednotky zaútočily na Budapešť a další centra odporu. Vojenská převaha Sovětů byla značná, přesto povstalci kladli odpor a v některých částech hlavního města pokračovaly boje ještě několik dní.

Imre Nagy vystoupil v rozhlase s oznámením, že sovětská vojska zahájila útok. Krátce poté se uchýlil na jugoslávské velvyslanectví. Novou vládu převzal János Kádár, který se opíral o sovětskou podporu.

Organizovaný odpor byl postupně zlomen, přestože jednotlivé skupiny bojovaly ještě v následujících dnech. Povstání skončilo vojenskou porážkou a naděje na nezávislé, demokratické Maďarsko byly násilně potlačeny.

Potlačení povstání znamenalo začátek rozsáhlých represí. Tisíce lidí byly zatčeny a uvězněny, stovky byly popraveny. Mezi popravenými se později ocitl také Imre Nagy, který byl po odchodu z jugoslávského velvyslanectví zadržen, tajně souzen a v červnu 1958 popraven.

Z Maďarska uprchly do zahraničí statisíce lidí, kteří se obávali pronásledování nebo nechtěli žít pod obnovenou komunistickou diktaturou. Uprchlíci zamířili především do Rakouska a odtud do dalších zemí. Jejich příběhy přiblížily západní veřejnosti skutečnou podobu sovětské nadvlády ve střední Evropě.

Maďarsko zůstalo součástí sovětského bloku. Kádárův režim se později pokoušel získat podporu obyvatel kombinací politické kontroly a postupného uvolňování některých hospodářských poměrů. Povstání z roku 1956 však zůstalo zakázaným tématem a jeho účastníci byli po dlouhou dobu označováni za nepřátele státu.

Maďarské povstání bylo vojensky poraženo, jeho historický význam však přesáhl hranice země. Ukázalo, že odpor proti komunistické diktatuře a sovětské nadvládě mohl získat masovou podporu a spojit studenty, dělníky i další vrstvy společnosti.

Události roku 1956 zároveň odhalily limity politických reforem v sovětském bloku. Dokud změny neohrožovaly základní mocenské postavení Moskvy, mohly být tolerovány. Ve chvíli, kdy Maďarsko usilovalo o skutečnou politickou pluralitu a vystoupení z Varšavské smlouvy, následoval vojenský zásah.

Dne 23. října se dnes v Maďarsku připomíná jako státní svátek a den památky na revoluci z roku 1956. Význam tohoto data posílilo i to, že právě 23. října 1989 byla v Budapešti vyhlášena Maďarská republika, když se komunistický režim ve střední Evropě blížil ke svému konci.

Povstání tak zůstává připomínkou odvahy lidí, kteří se postavili režimu s mnohem větší vojenskou silou. Jeho účastníci nedosáhli bezprostředního vítězství, ale jejich požadavky na svobodu a národní nezávislost se staly součástí historické paměti Maďarska i celé Evropy.

Zdroje: