Článek
V pátek mi zvoní telefon. Voláš ty. Prý ti přišel výměr důchodu a je to bída. Prý jsi četl, že je v Praze demonstrace. „Když už jedeš za vnučkou, nemohl bys mě hodit do centra? Abych tam nemusel vlakem, bolí mě kolena a ty lístky jsou drahé,“ říkáš. Na chvíli se odmlčím. Poslouchám tvé stížnosti na vládu, na drahotu, na to, jak je systém nespravedlivý. A najednou mi to docvaklo.
Když ti přišel ten důchod, zhroutil se ti svět u internetového bankovnictví. Můj svět se hroutil a stavěl znovu několikrát, a ty jsi u toho nebyl, nebo jsi jen přihlížel. Teď, v roce 2026, je ti čerstvých 68 let. Když padla opona a přišly devadesátky, byl jsi na vrcholu sil. Bylo ti dvaatřicet. Měl jsi před sebou příležitostmi nejnabitější čas v historii naší země. Co jsi s ním udělal?
Já sbíral višně, ty jsi sbíral zážitky
Pamatuji si to dětství. Odkládal jsi mě k babičce a dědovi, protože to bylo pohodlné a zadarmo. Zatímco ty jsi jezdil za hranice, založil si hernu s automaty, já ve škole koukal, jak spolužáci vytahují první cool mobily. Já měl starý Alcatel s anténkou a pocit, že jsem někde na okraji. Hlavně, že ty sis koupil novou Mazdu 323. Když jsem chtěl na gympl a potřeboval pomoct, řekl jsi mi: „Musíš se naučit sám, já tomu nerozumím.“ a přidal jsi k tomu nějaký trapný vtip.
Tak jsem se učil. Sám. Když jsem se nedostal napoprvé, zamakal jsem víc. Jiní měli zaplacené doučování, já ne. Příště to vyjde. Šel jsem na brigádu. Trhal jsem višně, abych si zaplatil to, co jsi mi ty dát nechtěl. Ty jsi v té době dostal nejspíš kradené kolo za dluh z hospody a hrál sis na frajera, že jsi mi ho dal. Já jsem se tam dostal. Nejsem chytrý, spíš jen vytrvalý. Odvolání vyšlo, 87. z 90. Já dřel, abych nepropadl z matiky a fyziky, a po nocích snil o motorce, kterou jsem si nikdy nekoupil, protože vzdělání mělo přednost a já tu matiku na přijímačky na vejšku fakt neuměl.
Proč dnes bydlíš v nájmu?
Stěžuješ si, že ti nájem sežere půlku penze. Tati, tobě nabízeli byty v privatizaci za hubičku. Za cenu, kterou dnes dám za rekonstrukci jedné koupelny. Bylo ti čtyřicet, věděl jsi, že jednou budeš starý. Proč jsi to nekoupil? Proč jsi raději jezdil po dovolených a kupoval zbytečnosti?
Podívej se na mě. Je mi pětatřicet. Mám za sebou vyhazov z první vejšky, neúspěšné pokusy o podnikání, pád na dno, kdy jsem projel úspory na burze v krachu 2013 – nástup frakční těžby. Ale vždycky jsem vstal. Dělal jsem noční v Tescu, plánoval výrobu, odjel do Belgie vydělat, učil se po nocích programovat, abych se z helpdesku vypracoval na datového inženýra. Teď jsem tu. Nejsem nejlepší, ale dělám.
Zatímco ty teď vzdycháš nad složenkami, já vlastníma rukama zatepluju podkroví ve starém domě po babičce. Hypotéka s úrokem na 30 let za bydlení pro mě je černý vtip. Za byt pro rodinu bych zaplatil to, co by před 30 lety stál celý panelák. Platím do toho alimenty, starám se o dům a po večerech dělám, abych předal vlastnímu dítěti hotový dům s byty, které bude moci jednou pronajímat. Tys mi nic nedal. Ten dům, ve kterém bydlím a platím nájem babičce, je ten samý, kde jsi mě nechával jako kluka, aby ses nemusel starat.
A to je asi to, co mě bolí nejvíc. Děda, tvůj tchán, tu zanechal firmu a majetek. Budoval to pro rodinu, staral se. A ty? Dostal jsi to když sis vzal mamku, a protože ses neobtěžoval číst nové podmínky pojišťoven, jsi o to přišel když děda odešel do důchodu. Po mně potopa.
Celý život jsi jel v režimu „já“. Měl jsi jedno dítě, aby ses nemusel moc omezovat. Nestaral ses o budoucnost, protože jsi čekal, že „ono to nějak dopadne“. A ono to dopadlo. Máš přesně to, co jsi budoval. Nic.
Nejsem bezcitný, jen spravedlivý
Chtěl jsi po mně odvoz, protože jedu za dcerou. Za tvou vnučkou, která tě skoro nezná, protože když ji máš pohlídat, nemáš čas – sedíš s kamarády u piva. Pro ni je dědeček přítel mé mámy, ne ty.
Ne, tati, nejsi oběť systému. Vezmu tě do Prahy, pojeď se mnou za tvou vnučkou, nechoď na demonstraci. Já tě na demonstraci hodit nechci. Nemám na to sílu ani chuť. Jedu za dcerou, abych jí vynahradil čas, který trávím v práci, abych jí jednou mohl předat víc než dluhy.
Nepřeji ti nic zlého. Ať ti zdraví slouží. Ale litovat tě nebudu. Měl jsi třicet let svobody a kapitalismu na to, aby ses zajistil. Pokud dnes musíš v obchodě vracet sýr do regálu a počítat drobné, není to vina vlády, Petra Fialy ani Bruselu. Je to účet za tvůj život, který se teď uzavírá.
