Článek
V pátek ráno sedím v kuchyni s prázdným hrnkem po kávě a otevřu internetové bankovnictví. Na účtu se objeví první důchod. Je to jiné číslo, než na jaké jsem byl v práci zvyklý. Rozložím před sebe SIPO a složenky, ať to mám rychle za sebou. Zadám nájem, zálohy na energie a telefon. Sleduju, jak se částka krátí. Po každém potvrzení platby je mi trochu úzko. Není to žádné překvapení, ale jinak to působí v tabulce na papíře a jinak, když vidím, jak peníze odcházejí v reálném čase. Zavřu prohlížeč, a ještě si to pro jistotu otevřu znovu, jestli jsem se nepřeklepl. Nepřeklepl.
Jak škrtám výdaje a vážím cestu na protest
Beru si papír a propisku a píšu jednoduchý rozpočet. Rozepíšu, co je fixní a co se dá upravit. Volám poskytovateli televize a nechávám si balíček zmenšit. Slečna na lince se ptá, jestli nechci jinou nabídku, ale říkám, že teď potřebuju ušetřit. Od příštího měsíce to má být o pár stovek méně. Dávám na hromádku lístek s léky a zapisuju si, kolik průměrně utratím za recepty. Přidám jízdné, abych měl přehled, co musí zůstat stranou a s čím se dá hýbat. Na chvíli se mi uleví, protože mám pocit, že to mám pod kontrolou. Pak se podívám na součet a znovu mě to zneklidní. Bude toho míň, ale pořád to vychází.
S lístečkem jdu do obchodu. Beru věci, které mám v plánu, a koukám na ceny. Sýr, který jsem si dřív bral bez přemýšlení, vrátím, když si v hlavě sečtu konečnou částku. U pokladny vytahuju drobné a dávám si pozor, abych nepřesáhl částku, kterou mám v hotovosti. Kartu radši ani nevytahuju z peněženky, nechci jít do debetu kvůli pár věcem navíc. Před obchodem mě zastaví soused. „V neděli bude v centru demonstrace,“ říká. Přikývnu, že o tom vím. V ruce držím tašku a hned si spočítám, kolik by stála cesta a jak dlouho bych tam stál. „Uvidím,“ odpovím. Nechce se mi slibovat nic, když nevím, jak se budu cítit.
Proč tentokrát zůstávám doma a co s tím
Doma si k obědu pustím rádio. Ve zprávách mají krátký příspěvek o chystané demonstraci. Otevřu jízdní řády a koukám, jaké jsou spoje a za kolik. Přepínám mezi stránkami a zkouším, jestli by šlo jet dřív, abych tam stál co nejkratší dobu. Koleno se ozývá už po tom nákupu a v pondělí mě čeká doktor. Sedím u stolu a zkouším si představit, jak dlouho bych tam vydržel. Řeknu si nahlas: „Tentokrát nepojedu.“ Přepadne mě trochu stud, že zůstanu doma, ale hned se ozve i úleva. Ne kvůli pohodlí, ale protože vím, že se nepřetáhnu. Umyju nádobí a zavřu jízdní řády. Tím to pro sebe uzavřu.
V neděli večer běží v televizi záběry z demonstrace. Lidé mluví do kamer, jsou tam transparenty a skandování. V diskusích pod články narážím na větu: „Kde jsou senioři?“ Odložím telefon a začnu si skládat drobné do krabičky na příští měsíc. Dochází mi, že mnoho z nás doma počítá stejně jako já a šetří síly i peníze. Ne každý chce riskovat cestu, tlačenici, zimu nebo jen únavu, kterou pak dohání další dny. Abych se necítil úplně pasivní, podepíšu online petici. Pošlu dceři zprávu, že jsem o tom přemýšlel a proč jsem nejel. Odepíše, že rozumí a že mám napsat, kdyby bylo potřeba s něčím pomoct.
V úterý jdu na Úřad práce zeptat se na příspěvek na bydlení. Vezmu si číslo a sedím v čekárně. Je tam pár lidí v mém věku, mluví se tiše. Když na mě přijde řada, paní za přepážkou mi vysvětlí, co všechno je potřeba. Podává mi formuláře a vypočítává: nájemní smlouva, výpisy z účtu, přehled záloh na energie, potvrzení o důchodu. Přikývnu a ptám se, kde přesně najdu ten přehled. Dám si papíry do desek a řeknu si, že si s tím nechám poradit od dcery, protože má s papíry víc trpělivosti. Domů jdu s pocitem, že jsem udělal první krok, ale zároveň to odkládám na chvíli, kdy budu mít volnou hlavu. Po té návštěvě o to víc rozumím, proč starší často mlčí. Nejde jen o názor. Bere to čas i síly, které si člověk musí rozdělit, aby vyšel.
