Článek
Celé odpoledne jsem chodila po bytě sem a tam a nemohla se na nic pořádně soustředit. Věděla jsem, že má přijet, a pořád jsem přemýšlela, proč jsem na to vlastně kývla. Říkala jsem si, že to beru jako test, jestli už ho dokážu vidět bez slz, bez toho známého svírání v hrudníku, které jsem po rozchodu měla skoro každý den. Abych zabila čas, začala jsem uklízet. Utírala jsem linku, srovnávala knížky, převlékla povlečení, i když to vůbec nebylo nutné. Částečně proto, abych se zabavila, částečně proto, že jsem nechtěla, aby viděl, v jakém chaosu někdy žiju. Když pak zazvonil zvonek, lekla jsem se, jako bych to nečekala. Srdce mi bušilo podobně jako před státnicemi, jen jsem tentokrát nevěděla, co mě vlastně čeká.
První vteřiny, kdy mi došlo, že nejde jen o kafe
Otevřela jsem dveře a první, co mě napadlo, bylo, že vypadá nějak unaveněji. Pod očima měl kruhy, vlasy trochu delší, ale zároveň na mě pořád působil stejně známě. Ten pocit mě zaskočil. Podal mi lahev vína a řekl: „Říkal jsem si, kdyby to kafe nestačilo,“ u toho se tak trochu nervózně zasmál. V tu chvíli mi došlo, že to nebude jen nezávazný pokec o práci a počasí. To víno najednou působilo jako vstupenka do něčeho, na co jsem připravená být nechtěla. Pozvala jsem ho dál, usmála se, ale uvnitř jsem ztuhla. Měla jsem chuť říct, že to byl blbý nápad, že se omlouvám, ale ať jede zase pryč. Místo toho jsem se ze zvyku zeptala, jak dlouho jel, a dovedla ho do kuchyně.
V kuchyni jsem mu nalila vodu a otočila se ke kávovaru, abych nemusela nic řešit pohledem. V tu chvíli spustil: „Víš, že jsem udělal největší chybu, když jsem od tebe odešel?“ Ta věta mě úplně zarazila. Čekala jsem něco jako „jak se máš“ nebo „máš to tu jinak“, prostě cokoliv neutrálního. Najednou mi bylo nepříjemně, nevěděla jsem, kam se dívat. Tak jsem se začala soustředit na úplné maličkosti – kolik lžiček cukru dávám do hrnku, jestli je káva dost silná, jestli jsem nezapomněla na lžičky na míchání. Byla to moje záchrana, abych nemusela reagovat hned. Když jsem kafe donesla na stůl a sedla si naproti němu, cítila jsem, jak se mi v břiše svírá uzel. Vzduch byl najednou těžký a já jsem měla pocit, že jsem se ocitla zpátky v době, kdy jsme se hádali o věcech, které on nechtěl řešit.
Když se omluvy začnou opakovat ve stejném balení
Začal mluvit o tom, jak mu chybím, jak si uvědomil, co všechno jsme spolu měli, a jak mu to s nikým novým nefunguje. Bylo zvláštní to poslouchat po těch měsících, kdy jsem měla pocit, že pro něj skoro neexistuju. Mezi řečí prohodil trochu vyčítavě, že „vypadám spokojeně“ a jestli už s někým náhodou nejsem. To mě bodlo. Část mě byla polichocená, že to slyším, že to s námi zjevně úplně neodmáznul. Druhá část si ale hodně jasně vzpomněla na večery, kdy neodpovídal na zprávy, protože měl „moc práce“, a já jsem se tu dusila sama. Řekla jsem mu, že jsem čekala spíš přátelské setkání, že mě tenhle směr zaskočil. Snažila jsem se mluvit klidně, bez ironie, ale uvnitř to ve mně vařilo.
Když jsem mu připomněla, jak náš rozchod probíhal, že byl odtažitý, že jsem se pořád cítila jako poslední položka na jeho seznamu povinností, začal se omlouvat. Vytahoval práci, blbou dobu, stres, věci, které jsem od něj slyšela už dřív. Jen teď u toho vypadal víc zkroušeně. Znělo to skoro stejně jako tehdy, jenom v jiném balení. Jak mluvil, cítila jsem místo touhy něco zachraňovat spíš únavu. Uvědomila jsem si, že sedím ve svém bytě, který jsem si po rozchodu krok po kroku zařídila podle sebe. Každá věc tam byla nějak spojená s tím, že jsem se sbírala z rozchodu. Najednou mi došlo, že se v tom prostoru cítím dobře, bezpečně a klidně. To srovnání s tím, co popisoval on, mě docela probralo. Jako by se mi v hlavě přepnula optika z „co když mu dám druhou šanci“ na „chci si tohle opravdu znovu pustit do života?“.
Okamžik, kdy jsem poprvé mluvila hlavně za sebe
Po chvíli vytáhl větu, o které jsem už skoro tušila, že přijde – že bychom to mohli zkusit znova, pomalu, „bez tlaku“, že teď už ví, co nechce ztratit. Když to říkal, měla jsem pocit, že počítá s tím, že alespoň trochu povolím. Že navrhnu, že se uvidíme ještě párkrát, že „uvidíme, co z toho bude“. Jenže ve mně se ozvalo něco, co jsem dřív moc neposlouchala. Najednou jsem cítila, že kdybych na to kývla, zradila bych sama sebe, to, čím jsem za ty měsíce prošla. Tak jsem se nadechla a klidně mu řekla, že už se vracet nechci. Že pro mě byl náš rozchod sice peklo, ale taky začátek něčeho nového, co se mi nechce bourat. Když jsem to vyslovila, bylo mi úzko, ale zároveň jsem cítila zvláštní jistotu. Podle jeho výrazu jsem viděla, že mu to dochází. Bylo mi ho lidsky líto, ale zároveň jsem věděla, že tohle je poprvé, kdy mluvím hlavně za sebe a ne podle toho, jak na tom bude on.
Atmosféra ztěžkla, ale nerozkřičeli jsme se. Nelezly ven žádné dramatické scény, spíš takové tiché smíření, minimálně z mojí strany. On se ještě chvíli snažil hledat nějaké argumenty, skoro až z povinnosti, pak to vzdal. Dopil kafe, pousmál se takovým unaveným způsobem a řekl, že mě nechtěl znovu zranit. Já jsem to v tu chvíli cítila úplně opačně – jeho příjezd mi otevřel staré věci, ale zároveň je i definitivně zavřel. U dveří mě krátce objal a to objetí bylo najednou strašně cizí, jako by objímal úplně někoho jiného, než s kým dřív žil. Když se za ním zavřely dveře, sedla jsem si zpátky ke stolu. Před sebou jeho nedopitou skleničku vína, vedle hrnek od kafe. Uvědomila jsem si, že tohle „jen kafe“ pro mě není začátek návratu, ale spíš klidná tečka za jednou kapitolou, po které už se zpátky vracet nechci.
