Článek
Bylo pozdní odpoledne, vracela jsem se z práce a jela po Jižní spojce směrem domů. Klasická špička, ale pořád spíš plynulá jízda kolem devadesátky. Byla jsem unavená a v hlavě už přepínala na režim domov: co uvařím k večeři, co ještě musím udělat. Snažila jsem se jet tak, abych nikoho nebrzdila, držela jsem se v levém pruhu, protože pravý byl plný kamionů a pomalejších aut. V zrcátku jsem zahlédla černé auto, jak se zezadu blíží, ale nijak jsem tomu nevěnovala pozornost. Prostě další auto na přeplněné silnici, nic zvláštního.
Když „normální manévr“ někoho úplně vytočí
Blížila jsem se ke koloně, která se přede mnou začínala trochu zpomalovat, a v hlavě jsem už měla svůj sjezd, který mě čekal za pár kilometrů. Rozhodla jsem se přesunout z levého do prostředního pruhu, abych pak nemusela na poslední chvíli přejíždět přes dva. Dala jsem blinkr, koukla do zrcátek, v prostředním byla normální mezera, tak jsem tam plynule vjela. Všechno mi přišlo naprosto standardní. Jenže skoro hned jsem v zrcátku viděla, jak se to černé Audi za mnou přilepilo doslova na nárazník a začalo na mě blikat dálkovými světly. Úplně mě to zaskočilo, v hlavě jsem přemítala, jestli jsem fakt udělala něco špatně, ale neměla jsem pocit, že bych někoho vybrzdila nebo do něj vjela na sílu.
Instinkt mi říkal, ať se mu nějak uklidím z cesty, jenže vpravo mě nikdo nechtěl pustit a všude kolem mě byla auta. Neměla jsem reálnou možnost jen tak uhnout. V tu chvíli mě Audi zkusilo předjet zprava, nacpalo se vedle mě do pravého pruhu, předjelo mě dost nervózně a těsně před autem se zase zařadilo do prostředního. Hned na to dupnul na brzdy. Já reflexivně šlápla na brzdu taky, zapnula výstražná světla a cítila, jak mi srdce vystřelilo někam do krku. V zrcátku jsem zahlédla auto za mnou, jak to naštěstí taky ubrzdilo, ale za námi už se začaly ozývat klaksony. Všechno se to dělo strašně rychle, ale zároveň jsem měla pocit, že to trvá nekonečně dlouho.
Stát jako zátka uprostřed rychlostní silnice
Řidič Audi nakonec úplně zastavil v prostředním pruhu. Byla jsem donucená zastavit taky, najednou jsme tam stáli jak dvě zátky uprostřed rychlostní silnice. V tu chvíli jsem si poprvé naplno uvědomila, jak je to celé absurdní a nebezpečné. On otevřel dveře a začal vystupovat. Instinktivně jsem zamkla auto, stáhla okénko jen na úzkou škvíru a držela nohu pevně na brzdě, aby mi auto nepopojelo. Přišel ke mně, mával rukama, křičel, že neumím řídit, že ho ohrožuju, chrlil nadávky. Polovinu slov jsem ani pořádně nepochytila, byla jsem v takovém napětí, že jsem se soustředila spíš na to, aby se ke mně nedostal dovnitř. Přes pootevřené okénko jsem mu řekla, že volám policii, a ve stejnou chvíli jsem skutečně sáhla po telefonu a vytáčela linku. Nebála jsem se jen jeho, ale i toho, že nám někdo zezadu vrazí do stojící kolony.
Během hovoru jsem slyšela, jak se kolem nás stupňuje nervozita. Klaksony byly hlasitější, auta za námi už musela stát, lidé na něj gestikulovali, jeden řidič z auta za mnou na něj něco křičel z otevřeného okna. Já jsem do telefonu rychle a trochu roztřeseně popisovala, kde přesně jsme, co se stalo, a snažila se nadiktovat SPZ. Radši jsem ji nahlas zopakovala několikrát, abych ji v tom stresu nezapomněla. Řidič Audi si všiml, že telefonuju, hodil po mně ještě jednu nadávku, práskl dveřmi, naskočil do auta a prudce odjel dopředu. Jakmile se rozjel, rozjela jsem se taky. Ruce se mi třásly, ale snažila jsem se držet auto v pruhu, hlídat rychlost a soustředit se jen na to, abych se v klidu dostala ke svému sjezdu a pryč z té situace.
Autopilot, dojezd a potřeba ujistit se, že nejsem „špatný řidič“
Když jsem konečně sjela z Jižní spojky, zajela jsem na první parkoviště u nejbližšího obchoďáku a zastavila. Vypnula jsem motor a najednou byl kolem klid. V tu chvíli se mi rozklepala kolena a cítila jsem, jak se mi derou do očí slzy. Do té doby jsem fungovala spíš na autopilota, řešila jsem jen to, co je potřeba udělat v danou vteřinu. Teprve když jsem seděla na místě a nic po mně nechtělo okamžitou reakci, dolehlo to na mě celé najednou. Zavolala jsem partnerovi, stručně mu popsala, co se stalo, a vnímala jsem, jak moc potřebuju slyšet, že jsem to neudělala schválně, že nejsem „špatný řidič“, jak mě ten chlap označil. Když jsem mu to vyprávěla nahlas, došlo mi ještě víc, jak strašně nebezpečné bylo stát uprostřed takové silnice jen kvůli něčí uraženosti.
Doma jsem si to celé přehrávala znovu v hlavě. Otevřela jsem si mapu a dívala se, kde přesně to bylo, skoro jako bych se potřebovala ujistit, že se to fakt stalo. V hlavě mi zněla slova policistky, že událost zaevidují a případně se ozvou, kdyby bylo potřeba něco doplnit. Měla jsem v sobě směs úlevy, že se reálně nikomu nic nestalo, a zároveň vzteku, že ten člověk pravděpodobně bude jezdit dál a jednou to možná skončí jinak. Začala jsem si na internetu hledat palubní kamery do auta a číst si zkušenosti ostatních a zjistila jsem, že podobné vybržďování a agresivita na silnicích nejsou nic výjimečného. V duchu jsem si říkala, že příště radši víc zkousnu vlastní ego, zpomalím, pustím kohokoli před sebe, i když si o něm budu myslet své. Zároveň ale nechci, aby se z takového chování stala norma, kterou všichni jen tiše přijmeme jako součást každodenního dojíždění.
