Článek
Když nám přišel mail o víkendovém teambuildingu v hotelu kousek za Prahou, přeskočila jsem rovnou na část, kde stálo, že účast se „očekává“. Všichni v kanceláři se tvářili, že je to skvělá příležitost, ale já měla spíš chuť hledat výmluvy. S většinou kolegů si povídám jen pracovně a představa, že s nimi budu běhat po lese, hrát týmové hry a pak „budovat vztahy“ u alkoholu, ve mně vzbuzovala spíš odpor. Zároveň jsem ale nechtěla být ta, co se neúčastní, co není týmový hráč. Tak jsem prostě klikla na potvrzení, že jedu. Celý týden před odjezdem jsem doma brblala, jak je to ztráta času, ale někde vzadu jsem měla slabou naději, že se tam třeba konečně s někým víc sžiju.
Teambuilding podle příruček a role tichého pozorovatele
Na místě to přesně odpovídalo tomu, co jsem si představovala pod pojmem firemní teambuilding z příruček. Motivující řeči o spolupráci, seznamovací hry, kde se člověk nutí říkat ostatním, co o něm neví, a soutěže, ve kterých se dospělí lidé plazí po trávníku kvůli plastové medaili. Snažila jsem se zapojovat tak akorát, aby mě nikdo nemohl označit za sabotéra programu, ale zároveň jsem nijak nevyčnívala. Připadala jsem si spíš jako pozorovatel. Jediný, s kým jsem našla nějakou společnou vlnu, byl kolega z vedlejšího týmu, který se na to všechno díval podobně ironicky. Když se pak odpoledne začalo mluvit o večerním „neformálním programu“, bylo jasné, že většina lidí se těší hlavně na to, až odloží pracovní masku a pořádně se napije.
Večer, kdy víno prolomilo ostych
Večer jsem seděla u stolu s lidmi, se kterými normálně prohodím jen pár vět u kávovaru. Měla jsem pocit, že tam tak nějak nepatřím. Atmosféra byla uvolněnější, ale mně trvalo, než jsem se dostala přes počáteční ostych. Kolegyně mi nalévala víno s tím, že tady se prý na formality nehraje. Uvnitř jsem cítila tlak nebýt za suchara, tak jsem skleničku přijala, pak další a ještě jednu. Po pár sklenkách jsem se najednou cítila jistější, mluvila jsem víc, zapojovala se do konverzací a lidi se se mnou začali bavit normálněji než v práci. V hlavě se mi usadila myšlenka, že možná právě tohle je cesta, jak zapadnout – být trochu uvolněnější, ukázat, že nejsem jen ta tichá, co sedí u počítače.
Od talent show k pádu, na který nikdo nezapomněl
Později večer HR vytáhlo karaoke a různé „talent show“ soutěže. Bylo vidět, že odvaha účastnit se roste úměrně s počtem drinků. Lidi se hlásili do nesmyslných vystoupení, zpívali falešně do mikrofonu, tancovali na laciné diskotékové hity. Seděla jsem u stolu a říkala si, že tohle aspoň sledovat není tak hrozné. Kolega z vedlejšího týmu vedle mě začal naznačovat, že jestli mě tam má někdo kdy vnímat jinak než jako tichou myš, měla bych jít taky. V tu chvíli jsem byla už dost rozjetá na to, abych souhlasila. Najednou jsem stála na pódiu v týmu s lidmi, které jsem skoro neznala, a společně jsme si vymýšleli improvizovaný taneček. V hlavě jsem najednou neměla ostych, spíš pocit, že je to vlastně docela legrace a že konečně dělám něco, co mě trochu vytrhne z mé obvyklé role.
Židle, drink a šéf v první řadě
Během našeho „vystoupení“ začalo někomu připadat vtipné posouvat hranice. Padl nápad, že když chci, aby naše skupina vyhrála láhev prosecca, měla bych udělat nějaké velké finále. Někdo zmínil židli. V hlavě se mi na vteřinu rozsvítilo varování, že kombinace alkoholu, podpatků a nábytku možná není ideální, ale ten hlas jsem rychle přehlušila. Okolo byl hluk, lidi tleskali, já měla v ruce kelímek s míchaným drinkem a cítila jsem, jak mě to všechno strhává. Vylezla jsem na židli, snažila se o nějaký pohyb a v dalším okamžiku mi to podklouzlo. Spadla jsem přímo dopředu a cítila, jak se drink rozlil. Až pak mi došlo, že skončil přímo na šéfovi, který seděl v první řadě. Na chvíli bylo zvláštní ticho, pak výbuch smíchu, smíšený s výkřiky. Někdo mi pomáhal vstát, ale já v tu chvíli vnímala hlavně to, jak mi hoří obličej studem a jak moc bych chtěla zmizet.
Když se trapas změní v interní legendu
Ráno jsem se probudila s ukrutnou kocovinou a rozmazanou vzpomínkou na ten pád. Nejprve jsem si říkala, že to bylo asi trapné, ale že se na to časem zapomene. Opravdový rozsah mi došel až ve chvíli, kdy jsem otevřela mobil a uviděla v chatu několik videí, zpomalených záběrů a GIFů s mým pádem a politým šéfem. Na snídani jsem cítila, jak po mně lidi pokukují, někteří se usmívají, jiní se snaží tvářit neutrálně. Kolega z vedlejšího týmu se tvářil pobaveně, naznačoval, že takhle se prý opravdu udělá dojem. Já měla chuť vrátit čas. Po návratu do kanceláře se situace nezastavila. Začaly kolovat interní vtípky, všichni mě poznávali na chodbě, i ti, co dřív nevěděli, kdo jsem. Na dveřích se mi objevil papírek s obrázkem židle. Najednou jsem byla „ta, co sundala šéfa drinkem“.
První týdny jsem se cítila hrozně. Každá poznámka na tohle téma mi připomínala ten pocit trapnosti. Zároveň jsem si ale časem všimla, že lidé, kteří se mi dřív vyhýbali nebo mě jen míjeli bez povšimnutí, se se mnou najednou dávají do řeči. Někteří to brali jako ledolam, jiní jako společné téma. Uvědomila jsem si, že když budu uražená nebo se budu tvářit, že se nic nestalo, bude to jen horší. Začala jsem o tom mluvit sama, dělat si z toho legraci dřív, než to stihne někdo jiný. Postupně se to z nejhoršího trapasu mého života změnilo v historku, kterou používáme jako interní odkaz. Stále mi při vzpomínce není úplně lehko, ale zjistila jsem, že i takováhle „sláva“ se dá přežít, když ji člověk přestane brát jako konec světa a vezme si z ní aspoň trochu nadhledu.
