Článek
V pátek odpoledne jsem zavírala počítač s pocitem, že to mám konečně za sebou. Týden byl dlouhý a vyčerpávající, pořád nějaké schůzky, maily, drobné požadavky. V hlavě jsem už byla úplně jinde. V sobotu výlet s kamarádkou, v neděli oběd u rodičů. V práci jsem jen rychle uklidila stůl, rozloučila se s kolegy a v duchu si slíbila, že teď dva dny nebudu řešit nic služebního. Doma jsem se převlékla do tepláků, s partnerem jsme dali do trouby něco jednoduchého k večeři a já měla pocit, že přepínám na „vypnuto“. Mobil jsem měla u sebe spíš kvůli rodině, kdyby se něco stalo. Práci jsem v hlavě prostě odložila.
Jeden páteční telefonát, který všechno obrátil
Kolem osmé večer, zrovna když jsme se chystali pustit si film, mi začal zvonit telefon. Podívala jsem se na displej a viděla jméno šéfa. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a na vteřinu mě napadlo to nebrat. Byla jsem doma, v klidu, v pyžamu. Jenže pak se ve mně ozvalo to známé „co když“ – co když se něco stalo s klientem, co když se něco pokazilo v kanceláři. Hovor jsem nakonec zvedla a snažila se znít normálně, jako by mě vůbec nevyrušil. Šéf mluvil rychle, zmínil nějakou nespokojenost od klienta a mezi řečí pronesl, že se v pondělí musíme pobavit o mém fungování v týmu. Hned na to dodal, že mě teď nebude zdržovat, a hovor ukončil. Zůstala jsem s mobilem u ucha, ale už to pípalo v tichu.
Když to cvaklo, seděla jsem pořád na gauči a cítila, jak se mi v těle všechno stáhlo. Měla jsem pocit, jako by mi žaludek spadl někam dolů. Partner hned poznal, že se něco děje, a ptal se, co mi volal. Pokusila jsem se mu to převyprávět, ale vlastně jsem moc co říct neměla. Jen tu jednu větu, která mi začala běhat v hlavě dokola. „Musíme se pobavit o tvém fungování v týmu.“ Nic konkrétního, žádné vysvětlení, jen ten neurčitý náznak. Začaly mi naskakovat scénáře. Výpověď. Nějaký velký průšvih, o kterém ještě nevím. Snížení platu. Snažila jsem se zpětně vybavit celý týden, jestli jsem něco nezanedbala nebo neudělala špatně, ale nic konkrétního jsem neviděla. To mě stresovalo ještě víc. Měla jsem pocit, že mi něco zásadního uniká a že mě to v pondělí semele.
Víkend v zajetí scénářů v hlavě
Nakonec jsem to nevydržela a napsala jsem kolegyni, jestli o něčem neví. Stálo mě to dost přemáhání, protože jsem nechtěla působit hystericky, ale zároveň jsem nedokázala jen tak sedět a čekat. Chvíli neodepisovala, což ve mně zvedlo další vlnu nervozity, a já pořád koukala na obrazovku, jestli už se něco neobjevilo. Když odpověděla, napsala mi v podstatě jen to, že šéf byl celý den nervózní kvůli výsledkům a nějakým číslům, ale že žádná jména konkrétně nepadala. Přidala pár uklidňujících vět ve stylu, že kdyby šlo o něco fakt velkého, asi by to řešil jinak a ne jen mezi řečí v pátek večer. Racionálně jsem chápala, že má pravdu, ale v hlavě se nic nevypnulo. Film, který jsme si pustili, jsem sledovala jen jedním okem a pořád jsem se vracela k tomu, jakým tónem to řekl, kde přesně udělal pauzu, co asi měl na mysli.
V sobotu ráno jsem se probudila dřív, než zazvonil budík. Nebyl to ten příjemný pocit, že mám volno, spíš takové okamžité sepnutí: práce, šéf, pondělí. Na výlet s kamarádkou jsem i tak jela, nechtěla jsem to rušit, když jsme se domlouvaly tolik dopředu. Jenže jsem byla celou dobu roztržitá. Něco mi povídala, ukazovala mi fotky, plánovaly jsme, kam půjdeme na oběd, ale já měla hlavu jinde. Když si všimla, že jsem mimo, zeptala se napřímo, co se děje. Tak jsem jí ten telefonát popsala, krok za krokem, a nakonec ze mě vypadlo i to, že se bojím výpovědi. Snažila se mě vrátit nohama na zem. Říkala, že kdyby mi chtěl dát výpověď, asi by to podal jinak, že třeba jen přehodil na mě svoje nervy. Já jsem ale v sobě nedokázala ten strach úplně potlačit. Do toho jsem měla výčitky, že jí kazím den, že místo abych si odpočinula, všechno jen rozebírám. A někde vzadu se mi ozývalo: proč jsem ten telefon vůbec zvedala.
Nedělní čekání a pondělní střízlivé rozuzlení
V neděli u rodičů jsem byla podrážděná a přecitlivělá. Už při přivítání padla poznámka, že vypadám unaveně, a mně to přišlo skoro jako výčitka, i když to tak asi myšlené nebylo. Máma se po chvíli ptala, jestli je všechno v pohodě, a já to shodila na náročný týden, protože jsem je nechtěla strašit něčím, co možná vůbec není problém. U oběda jsem seděla fyzicky s nimi, ale v hlavě jsem si skládala seznam, co jsem v práci dělala, s kým jsem mluvila, kde by mohl být problém. Pořád jsem se vracela k tomu, jestli jsem něco nepřehlédla. Napadlo mě napsat šéfovi, jestli by mi to nemohl vysvětlit dřív, ale bála jsem se, že bych vypadala přecitlivěle, tak jsem to nechala být a jen jsem čekala, až ten víkend nějak skončí.
V pondělí jsem vstala dřív, než bylo nutné, a do práce jsem dorazila o hodinu dřív. Stejně jsem ale nebyla schopná se do ničeho pustit. Otevřela jsem mail, ale jen jsem bezmyšlenkovitě přejížděla očima po předmětech zpráv. Jakmile šéf přišel do kanceláře, přišla mi zpráva, ať za ním přijdu do zasedačky. Srdce mi bušilo až v krku. Schůzka ale nakonec proběhla úplně jinak, než jak jsem si ji malovala. Mluvil o tom, že má pocit, že tým celkově nefunguje tak, jak by měl, že je tam pár věcí k vylepšení, a moje jméno padlo jen v souvislosti s tím, že jsem novější a pořád se zaučuju. Nic konkrétního proti mně neměl. Když to dořekl, cítila jsem obrovskou úlevu a zároveň vztek na sebe i na něj. Na sebe, že jsem si v hlavě zrušila celý víkend kvůli jedné větě, a na něj, že tu větu pustil v pátek večer bez vysvětlení. Po schůzce jsem si v duchu nastavila pravidlo, že po pracovní době služební hovory prostě nezvedám. Aspoň jsem si v mobilu přenastavila notifikace a pracovní čísla, aby se mi po večerech co nejmíň připomínala. Neřeší to všechno, ale je to hranice, kterou teď potřebuju.
