Článek
Do fitka jsem se přihlásila po rozchodu a několika měsících home office, kdy jsem měla pocit, že se mi život rozpadl na malé kousky. V práci jsem sice nějak fungovala, ale jinak jsem žila mezi gaučem, ledničkou a notebookem. Přišla jsem si odpojená od vlastního těla, unavená a nafouklá, a do toho hlava plná myšlenek, které se točily pořád dokola. Řekla jsem si, že začnu aspoň u něčeho, co teoreticky můžu ovlivnit – u svého těla. Koupila jsem si permanentku do fitka a rovnou jsem si připlatila úvodní hodinu s trenérem, protože jsem měla strach, že si u těch strojů ublížím nebo se ztrapním. V hlavě jsem to měla jako takové svoje „ode dneška to beru za jiný konec“.
Nový začátek, první naděje a investice do sebe
První hodina mě příjemně překvapila. Trenér působil klidně a jistě, všechno mi ukázal, hlídal techniku a celou dobu se choval profesionálně. Nezesměšňoval mě, i když jsem funěla po pár minutách na páse a některé cviky jsem nedala. Spíš mě povzbuzoval a říkal, že začátky jsou vždycky takové. Na konci mi navrhl balíček deseti lekcí, že se mnou může systematicky pracovat a že výsledky uvidím rychleji, když na to nebudu sama. Nebylo to úplně levné, chvíli jsem nad tím váhala, ale říkala jsem si, že když už mám ten svůj „nový začátek“, tak do toho zkusím investovat.
První týdny byly vlastně fajn. Přestala jsem se ztrácet mezi stroji, začala jsem se cítit jistější a měla jsem pocit, že se fakt zlepšuju. On se ke mně choval přátelsky, občas prohodil nějaký vtípek. Třeba jednou poznamenal, že mám „pěknej progres i v legínách“. V tu chvíli mě to trochu zaskočilo, ale přešla jsem to s tím, že asi neumí úplně formulovat komplimenty. Nechtěla jsem za vším hned hledat problém. Když mi pak po tréninku napsal na Instagram, že „mimo fitko vypadám ještě líp“, zůstala jsem chvíli koukat do mobilu. Na jednu stranu mě to znejistělo, na druhou jsem byla po dlouhém vztahu vyhladovělá po jakékoli pozornosti. V hlavě jsem to omlouvala tím, že je prostě „takovej typ“ a že přeháním.
Od nenápadných narážek k první červené vlajce
Postupně se ale začaly přidávat další věci. Tréninky se najednou protahovaly o pár minut, během kterých se víc vyptával na osobní život – jak to mám v práci, jestli s někým jsem, co dělám o víkendech, jestli často chodím ven. Já jsem obecně člověk, který se docela otevírá, a navíc jsem mu nějak automaticky důvěřovala, protože byl v roli odborníka. Tak jsem odpovídala a moc to neřešila. Jednou mezi řečí pronesl, že je škoda, že je ve fitku pořád tolik lidí, že by mi to uměl „líp nastavit v klidu u sebe, bez rušivých elementů“. Zasmála jsem se, něco jsem na to odvětila a šla jsem si po svém. Ale v hlavě se mi poprvé rozsvítila malá kontrolka, kterou jsem se zase snažila okamžitě ztlumit.
Zlom nastal po jedné lekci, kdy jsme skončili a on mi naprosto samozřejmě navrhl, že bychom mohli pokračovat u něj doma, že tam má svoje nářadí a že pro mě udělá „speciální program“ za lepší cenu. V tu chvíli mi ztěžkly nohy i žaludek. Neřekl vyloženě nic otevřeně sexuálního, ale způsob, jakým to podal, a to všechno, co tomu předcházelo, ve mně zanechalo hodně nepříjemný pocit. Místo aby mi to znělo jako běžná profesní nabídka, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v situaci, na kterou nejsem připravená. Zamumlala jsem jen, že si to promyslím, rychle jsem se oblékla a cestou domů jsem v hlavě přehrávala každou větu. Říkala jsem si, jestli si to nevybavuju příliš citlivě, jestli nejsem hysterická, nebo jestli je opravdu něco v nepořádku.
Hranice, podpora kamarádky a rozhodnutí ozvat se
Večer jsem to napsala kamarádce, která se ve světě fitka pohybuje mnohem víc než já. Odpověděla skoro hned a dost jasně mi napsala, že tohle od trenéra není v pořádku a že to rozhodně není standardní postup. Její reakce mě paradoxně uklidnila – najednou jsem měla pocit, že ten tlak v břiše má reálný důvod a že si to celé nevsugerovávám. Rozhodla jsem se, že mu slušně napíšu, že mi tréninky u něj doma nejsou příjemné a že chci pokračovat jen ve fitku, případně že si rozmyslím, jestli si vůbec ještě nějaké lekce vezmu. Psala jsem tu zprávu snad dvacet minut a pořád jsem ji přepisovala, aby nezněla konfliktně. Když jsem ji konečně odeslala, měla jsem pocit, jako bych přeskakovala vlastní stín.
Odpověď od něj mě vlastně definitivně utvrdila v tom, že můj pocit byl oprávněný. Napsal něco ve smyslu, že je „škoda, myslel, že jsem otevřenější“, a pak už se na dalších trénincích choval viditelně naštvaně a odtažitě. Nebyl vyloženě hrubý, ale bylo cítit, že ho to zklamalo jinak, než kdyby mu šlo čistě o moje výsledky. Po dvou takových nepříjemných lekcích jsem šla na recepci a řekla, že bych chtěla trenéra změnit. Vysvětlila jsem to stručně, bez detailů, jen že mi spolupráce nevyhovuje. Oni to vzali, nic víc neřešili. Když jsem odcházela, měla jsem v sobě smíšený pocit – částečně zklamání z toho, že můj „nový začátek“ nevypadal tak, jak jsem si představovala, ale zároveň i tichou úlevu. Poprvé po dlouhé době jsem upřednostnila vlastní hranice a nepřizpůsobila se jen proto, abych náhodou nepůsobila přecitlivěle nebo prudérně.
