Článek
Bydlím pár let sama v malém bytě v paneláku. Taková ta klasická ulice, kde se lidi znají spíš od vidění než jménem. Měla jsem to tam ráda, fungovala jsem v nějaké svojí rutině. Jedno období se mi na sociální síti začal ozývat cizí profil. Měl divně obecné fotky, žádné osobní informace, jen takové neurčité obrázky. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, ale v komentářích a zprávách se objevovaly narážky, které až moc přesně seděly na můj denní režim. Věci typu kdy asi vstávám, kdy chodím běhat, že mám asi ráda večer víno na balkoně. Nepadlo tam nic vyloženě konkrétního, ale působilo to, jako by ten člověk sledoval můj den. Říkala jsem si, že to bude prostě nějakej internetovej úchyl, co takhle píše každému a trefuje se náhodou. Profil jsem zablokovala a v hlavě to uzavřela s tím, že internet je plný divných lidí.
Když náhody přestanou působit jako náhody
Asi po pár týdnech jsem si začala všímat, že ve vchodu potkávám pořád toho samého chlapa, kolem čtyřiceti. Předtím jsem ho tam nikdy neviděla, ani na schránkách mi neznělo jeho příjmení povědomě. Vždycky byl hodně komunikativní, ptal se, jestli tam bydlím dlouho, jestli žiju sama, kdy chodím z práce. Prezentoval to jako zdvořilou sousedskou konverzaci, ale mně to bylo nepříjemné. Bylo mi trapné mu to dát najevo, tak jsem odpovídala co nejkratšími větami a snažila se tvářit neutrálně. Když jsem to pak zmiňovala kamarádům nebo rodině, spíš mi říkali, že jsem asi přecitlivělá a že je normální se v domě bavit se sousedy. Snažila jsem se to brát stejně, jenže ty „náhody“, kdy se objevil přesně ve chvíli, kdy jsem šla ven nebo se vracela z obchodu, začaly být až moc časté. Vnímala jsem, že na mě kouká o vteřinu déle, než je běžné, a ten pocit v žaludku jsem nedokázala úplně setřást.
Jedno odpoledne jsem seděla na balkoně s kávou. Bylo to moje malé místo, kde jsem si odpočinula po práci. Zvedla jsem oči a naproti, v domě přes ulici, jsem uviděla stát na balkoně toho samého chlapa. Díval se směrem ke mně, ale tvářil se, že kouká někam dál, někam přes dům. Snažila jsem se to neřešit, řekla jsem si, že prostě stojí na balkoně jako já. Ten den mi ale přišla zpráva z jiného anonymního profilu. Ten člověk v ní popisoval, v jakém hrnku piju kafe a co mám na sobě. Bylo to až moc přesné na náhodný tip. V tu chvíli mi došlo, že někdo musí mít výhled přímo ke mně na balkon. Spojilo se mi to s tím chlapem naproti a s těmi náhodnými setkáními ve vchodu. Poprvé mě napadlo slovo stalking, ale hned jsem ho v hlavě shodila, že to zní moc dramaticky.
Moment, kdy pocit strachu nejde umlčet
Zlom přišel jednoho večera, kdy jsem šla na balkon pověsit prádlo. Byla to úplně obyčejná situace, kterou jsem do té doby nijak neřešila. Zvedla jsem hlavu a on tam stál, opřený o zábradlí na svém balkoně. Držel v ruce mobil a úplně otevřeně si mě fotil. Ani se nesnažil to předstírat, žádné schovávání, prostě mířil na mě. Na vteřinu jsem ztuhla, jako bych se zasekla v nějakém divném obraze. Pak se mi rozbušilo srdce, otočila jsem se a rychle šla zpátky do bytu. Zavřela jsem balkon, zamkla dveře, i když jsem věděla, že mi to před ním reálně nijak nepomůže. Klepaly se mi ruce, měla jsem pocit, že se mi špatně dýchá. Volala jsem kamarádce a mámě, jen abych nebyla v tom pocitu sama. Popisovala jsem jim, co se stalo, a zároveň jsem cítila takový čistě fyzický strach být sama doma. Najednou jsem poslouchala každý zvuk na chodbě.
Druhý den jsem si řekla, že tohle už není jen „divný pocit“, který můžu ignorovat. Vzala jsem mobil, kde jsem měla ty zprávy a profily, a šla na policii. Popsala jsem jim celou situaci, od anonymních zpráv přes opakovaná setkání ve vchodu až po to focení z balkonu. Ukazovala jsem jim telefon a snažila se držet faktů, i když jsem byla nervózní. Měla jsem pocit, že to policista bere někde na půl cesty mezi tím, že to je přestupek, a tím, že by se to mělo prostě sledovat. Nikdo mě nezesměšňoval, sepsali to, ale odcházela jsem s pocitem, že to úplně neberou tak vážně, jak vážně se to zdálo mně. Po cestě domů jsem si koupila zatemňovací závěsy a rozhodla se, že na balkon přestanu chodit úplně. Bylo mi líto, že se sama připravuju o kus bytu, ale v tu chvíli to pro mě byl jediný způsob, jak vůbec fungovat.
Když se „nic neděje“, ale všechno je jinak
Moje běžné fungování se během pár dní úplně změnilo. Přestala jsem postovat na sociální sítě a mazala starší příspěvky, kde šlo vyčíst, kdy bývám doma nebo kam chodím. Začala jsem chodit domů jinou cestou, i když to bylo delší. Venku jsem se automaticky ohlížela, jestli za mnou nejde někdo známý. V domě jsem se začala víc bavit se sousedy, i s těmi, se kterými jsem dřív jen kývla hlavou. Nenápadně jsem se ptala, jestli si nevšimli chlapa z protějšího balkonu, který často kouká směrem k nám. Jeden starší soused mi řekl, že ho taky vídá pořád postávat a že mu nepřijde úplně v pohodě. Jeho slova mě trochu uklidnila v tom smyslu, že si to nevymýšlím, že to není jen moje paranoia. Zároveň mě ale vyděsilo, že ten dojem nemám sama.
Po pár týdnech mi zavolali z policie, že s ním mluvili. Řekli mi, že ho důrazně upozornili, ať mě nechá být, a že mám hned volat, pokud by se něco opakovalo. Po tomhle telefonátu jsem chvíli cítila úlevu, jako by se něco konečně pohnulo. On se na balkoně ještě párkrát objevil, ale už si mě nefotil, spíš odvracel zrak, jakmile jsem vyšla ven z domu nebo se objevila u okna. Navenek se teda nic nedělo, ale ten pocit, který ve mně zůstal, nezmizel. V tom bytě už jsem se necítila bezpečně, ani když se objektivně nic nedělo. Začala jsem si aktivně hledat jiné bydlení, i když jsem věděla, že to bude stát víc peněz a námahy. V hlavě jsem si přiznala, že radši vypadám přehnaně opatrná, než abych ještě jednou sama před sebou zlehčovala svůj strach. Nakonec jsem se odstěhovala a až s odstupem jsem pochopila, jak dlouho jsem svoje pocity shazovala jen proto, aby to celé nepůsobilo „přehnaně“.
