Článek
Do toho malého wellness centra chodím jednou za čas, většinou v pátek odpoledne, když mám za sebou takový ten týden, kdy mám pocit, že jen přeposílám maily a koukám do displeje. Ten den jsem věděla, že kdybych jela rovnou domů, stejně bych skončila na gauči s mobilem v ruce a hlavou plnou práce. Vybrala jsem si jejich „saunový večer“, kde bývá větší klid a tlumené světlo, žádné děti, jen pár lidí, co chtějí mít taky pokoj. V šatně jsem se převlékla, pomalu se nadechla a v hlavě měla jasný plán – pár kol sauna, sprcha, lehátko, a hlavně s nikým nic neřešit. Jen být chvíli sama se sebou.
Po prvním kole v sauně jsem si lehla v odpočívárně na lehátko, zabalila se do prostěradla a jen tak civěla do stropu. Popíjela jsem vodu a cítila, jak mi konečně povoluje napětí v ramenou. Po chvíli přišel pár, od pohledu tak kolem třiceti, oba docela upravení, působili sebejistě a uvolněně. Usmívali se, bavili se spolu docela nahlas, ale ne tak, aby to bylo vyloženě otravné. Posadili se na lehátka kousek ode mě. On se na mě podíval, usmál se a nabídl mi vodu z karafy, kterou si přinesli. Přišlo mi to milé, tak jsem se do toho lehce zapojila a začali jsme se bavit o tom, jak kdo snáší horko, kdo jak dlouho vydrží v sauně a kam normálně chodíme. Takové typické small talk téma, nic osobního, všechno spíš nezávazné.
Když small talk ve wellness začne být až moc osobní
V další sauně jsme se potkali znovu. Sedli si kousek ode mě a zase jsme se nějak přirozeně dali do řeči. Tentokrát začali vyprávět o tom, kde všude byli v lázních v zahraničí, jak tam mají jinou kulturu saunování, jak jsou lidi víc uvolnění a otevření. Občas tam padla nějaká narážka na „otevřené lidi“ a „jiný přístup k tělu“ a podobně. Nebylo to vyloženě sprosté, ale bylo cítit, že to není jen řeč o wellness procedurách. Já jsem se tomu spíš tak nejistě usmívala, trochu ze zdvořilosti, trochu z rozpaku. Všimla jsem si, jak se na sebe dívají, jak se dotýkají, jak mezi nimi je taková mazlivá energie. Pořád jsem si ale říkala, že jsou prostě kontaktní pár, kteří se mají rádi, a nijak jsem to víc nerozebírala. Bylo mi trochu trapně, ale ne natolik, abych utekla.
V odpočívárně si pak sedli zase ke mně, tentokrát trochu blíž, než by mi bylo přirozeně příjemné. Ne tak, aby se mě dotýkali, ale cítila jsem tu jejich blízkost. Začali se ptát, jestli jsem tam sama, jestli mám partnera, jak často chodím do sauny a jestli sem chodím spíš relaxovat, nebo „za zážitky“. Najednou to bylo hodně osobní. Odpovídala jsem spíš obecně, nic konkrétního, ale zároveň jsem nechtěla působit nepřátelsky. V hlavě mi ale začala blikat kontrolka. Došlo mi, že tohle už není úplně obyčejný pokec s cizími lidmi u vody. Přemýšlela jsem, jestli jsem něco naznačila, nebo jestli jsem jen zrovna ten člověk, u kterého si řekli, že to zkusí.
Moment, kdy se z poklidného večera stane nabídka „do party“
Když se pak ostatní lidi na chvíli zvedli – někdo šel do sprchy, někdo na pití – zůstali jsme v odpočívárně skoro sami. Ona si sedla ještě blíž, skoro až na kraj mého lehátka. Podívala se na mě a v podstatě bez okolků řekla, že kolem toho nebudou chodit, že se jim líbím a že občas hledají někoho třetího do party. Vysvětlila, že by to bylo jen pokud bych sama chtěla, že na mě netlačí a že všechno by bylo v pohodě a po domluvě. Řekla to klidně, skoro až úředně, bez nějakého přehrávání. Jako kdyby mi nabízela, jestli s nimi nechci jít do vířivky. V tu chvíli jsem cítila, jak mi začne rychleji bít srdce. Byla v tom trapnost, překvapení, ale i zvláštní zvědavost, protože takhle přímo mi to ještě nikdo nikdy nenabídl.
V hlavě se mi během pár vteřin rozjelo milion myšlenek. Jestli mě to láká. Jestli bych si to vůbec uměla představit. Jestli bych si to pak nevyčítala nebo se za to necítila hloupě. Napadlo mě, jak bych to vysvětlovala sama sobě, možná i někomu jinému. Zároveň jsem cítila, že jsem do sauny přišla s úplně jiným nastavením, že jsem neměla v plánu posouvat svoje hranice zrovna tady a takhle narychlo. Nakonec ze mě vypadlo, že tohle není nic pro mě a že jsem sem fakt přišla jen odpočívat. Lehce jsem se vymluvila i na to, že mám v hlavě někoho jiného. Oni to vzali v klidu, řekli, že to respektují, a dodali, že kdybych si to během večera rozmyslela, můžu za nimi dojít. Pak se přesunuli o pár lehátek dál. Ve vzduchu ale zůstalo takové ticho, které jsem nemohla ignorovat. Rozhodla jsem se dát si už jen krátké poslední kolo v sauně a pak radši jít domů.
Když jasné odmítnutí nestačí k vnitřnímu klidu
Cestou tramvají jsem byla celá rozhozená. Přitom jsem přece jasně odmítla, takže z logiky věci by mě to nemělo tolik rozhodit. Ale stejně jsem o tom musela pořád přemýšlet. Došlo mi, že mě vlastně potěšilo, že mě někdo takhle otevřeně chtěl, že jsem pro ně byla dost zajímavá na to, aby mi něco takového nabídli. Zároveň jsem ale cítila, jak velký strach mám ze situací, které nemám pod kontrolou, a z toho, že bych se do něčeho nechala vtáhnout jen z momentálního impulzu. Další dny se mi to vracelo hlavně ve chvíli, kdy někdo zmínil saunu nebo wellness. V hlavě jsem si postupně ujasňovala, kde přesně mám svoje hranice a co už je za nimi. Zpětně jsem ráda, že jsem zůstala u toho, co mi bylo pohodlné, ale zároveň musím přiznat, že mě ten večer donutil nad svojí sexualitou a tím, co vlastně chci a nechci, přemýšlet mnohem víc do hloubky, než bych čekala od obyčejného saunového večera.
