Článek
To ráno začalo úplně normálně. Vstali jsme s Martinem, každý si řešil svoje – on rychle koukl do mailu, já přemýšlela, jestli stihnu poradu a jestli mám vůbec něco čistého na sebe. U snídaně jsme jen tak probírali, kdo dneska vyzvedne balík z výdejny a jestli tenhle víkend konečně někam vyrazíme. V hlavě jsem měla hlavně práci a takovou tu věčnou otázku, jestli už letos fakt začneme řešit hypotéku, nebo to zase odložíme. Byla jsem unavená, poslední měsíce jsem měla pocit, že pořád jen někam běžím, ale zároveň jsem se cítila v bezpečí. Měla jsem pocit, že náš vztah je prostě daný fakt, něco, na čem se dá stavět. Nic výjimečného, ale stabilního.
Okamžik, kdy se běžné dopoledne změnilo
V práci se dopoledne rozjelo taky úplně běžně. Odpovídala jsem na maily, řešila tabulky a snažila se vzpomenout, komu jsem slíbila, že mu pošlu podklady už včera. Kolem desáté mi na mobilu vyskočila zpráva od Martina. První instinkt byl ji nechat být a přečíst si ji až o pauze, protože jsem zrovna něco dokončovala. Pak jsem ale koutkem oka zahlédla úryvek textu a něco mě přimělo ji otevřít hned. Stálo tam, že už to mezi námi dlouho necítí, že je unavenej a chce se odstěhovat. A že nejlépe ještě dnes. Četla jsem to pořád dokola a nedávalo mi to smysl. Ruce se mi rozklepaly, prsty jsem skoro necítila, jako by mi tělo na chvilku úplně vyplo. Měla jsem pocit, že mi někdo vytrhl koberec zpod nohou, ale seděla jsem na své židli a kolem mě pořád bzučela kancelář.
Automaticky jsem mu hned zkusila zavolat. Dvakrát to típnul. Pak přišla zpráva, že teď v práci nemůže. Koukal na mě ten chat a mně docházelo, že to není vtip ani nějaká divná zkratka. Zírala jsem do tabulky na monitoru, ale vůbec jsem nevnímala, co tam je. Kolegyňka odvedle si mě všimla a jen poznamenala, že jsem bílá jak stěna, a zeptala se, jestli mi není špatně. V tu chvíli se mi nahrnuly slzy do očí tak rychle, že jsem ani nestihla nic říct. Jen jsem kývla, zvedla se a skoro utekla na záchod. Tam jsem se zamkla do kabinky a normálně se sesypala. Třásla jsem se, brečela a v hlavě mi jen dokola jelo: co se právě stalo, jak to, že jsem si ničeho nevšimla, kde jsem byla.
Únik z práce a první pokus pochopit, co se děje
Na záchodě jsem vytáhla mobil a zavolala šéfovi. Řekla jsem mu, že mi není dobře a že musím domů něco řešit. Snažila jsem se znít aspoň trochu normálně, ale hlas se mi třásl a určitě mu muselo být jasné, že je to víc než jen bolest břicha. Bylo mi trapně, nenávidím tyhle nejasné výmluvy, ale zároveň mi to bylo v tu chvíli úplně jedno. Prostě jsem potřebovala z té kanceláře pryč. Cestou tramvají jsem koukala z okna, ale vůbec jsem nevnímala, kolem čeho jedeme. Pořád jsem si četla tu zprávu, jako by se tam mělo náhle objevit něco jiného, nějaké „promiň, to jsem napsal omylem“. Napsala jsem mu, ať na mě doma počká, že to potřebujeme probrat. V hlavě jsem se zoufale držela myšlenky, že to celé musí být nějaké šílené nedorozumění, že mi to vysvětlí.
Když jsem odpoledne odemkla byt, bylo ticho. Našla jsem ho v ložnici, jak má napůl sbalenou tašku. Všechno působilo absurdně, protože to byla naše ložnice, naše věci, náš normální den. Zeptala jsem se, co se děje, a on začal mluvit. Říkal, že je vyčerpanej, že se ve vztahu ztratil, že se dlouho přemáhal. A pak z něj vypadlo, že už nějakou dobu někoho má. V ten moment mi došlo, že ta ranní zpráva nebyl impulzivní záchvat, ale vyústění něčeho, co si v sobě nosil delší dobu. Začali jsme se hádat, nebo spíš přehazovat věty přes sebe. Ve mně se míchal vztek, že to řeší takhle, s naprostým šokem a takovým dětským strachem, že zůstanu sama. Měla jsem pocit, že se dívám na film, kde někdo jiný hraje můj život, a já ho jen sleduju.
Večer, kdy zůstalo jen ticho, a první dny bez něj
Večer odešel. Slyšela jsem cvaknutí zámku a najednou bylo v bytě ticho, které mě skoro fyzicky bolelo. Sedla jsem si na zem v ložnici, kde ještě před pár hodinami stála jeho polička, a teď tam byla prázdná místa po jeho věcech. Koukala jsem na telefon, jako bych čekala, že mi z něj přijde nějaký návod, co mám dělat. Místo toho jsem pořád dokola otevírala tu první zprávu a četla si ji znovu, jako by se v ní mohlo objevit jiné slovo nebo věta, kterou jsem předtím přehlédla. Hlava mi jela na plné obrátky. Vracela jsem se v duchu týdny a měsíce zpátky a hledala signály, které jsem neviděla, nebo jsem je viděla a nechtěla si je přiznat. Bolela mě hlava, žaludek jsem měla stažený a zároveň jsem měla pocit, že ze mě někdo vycucnul veškerou energii.
Další dny splývaly. Skoro jsem nespala, jen jsem se převalovala, chodila do sprchy a zase zpátky do postele. V práci jsem si vzala volno s tím, že mám nějakou virózu. Nebyla jsem schopná souvisle vysvětlovat, co se stalo, a už vůbec ne fungovat. Jedno z těch odpolední se mi ozvala kamarádka, které jsem poslala jen krátkou zprávu, že se něco stalo. Podle hlasu hned poznala, že to je vážné, a za hodinu stála u mě v kuchyni s taškou jídla. Nepotřebovala jsem velká gesta, jen to, že tam je, že se mě neptá na detaily, dokud sama nechci. Navrhla, ať na pár dní přijdu k ní, že aspoň nebudu sama sedět doma a zírat do zdi.
První konkrétní kroky v chaosu po rozchodu
Nakonec jsem si zabalila pár věcí a šla k ní. Ten večer jsme seděly u jejího stolu, ona přede mě postavila hrnek čaje a vytáhla papír. Začaly jsme si psát seznam věcí, které musím v nejbližší době vyřešit – nájem, společné platby, rozdělení věcí, komu co patří. Byly to úplně obyčejné praktické body, ale mně najednou přišlo, že ten chaos kolem mě má aspoň nějaké obrysy. Nebylo mi líp v tom smyslu, že by přestala bolet ta zrada nebo strach z budoucnosti, ale poprvé od toho rána v práci jsem měla maličký pocit, že to není jen nekonečná díra. Že jsou tu konkrétní kroky, které můžu dělat, jeden po druhém. A že i když se mi právě rozpadl život, nemusím v tom zůstat úplně sama.
