Článek
Do toho supermarketu chodím celkem často, mám to cestou z práce. Ten den jsem byla unavená, v hlavě mi běželo, co ještě musím stihnout doma a co mě čeká druhý den v kanceláři. Vzala jsem košík, kabelku si jako vždycky položila dovnitř, protože mě bolela ramena a nechtěla jsem ji pořád přehazovat z jedné strany na druhou. Projížděla jsem regály skoro automaticky, brala věci, které beru vždycky, a v duchu už skládala, jak stihnu uvařit večeři, dodělat jeden report a ještě se trochu vyspat. Vůbec mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli mám kabelku bezpečně, prostě to byl rutinní nákup.
Když jsem došla k pokladně, začala jsem vykládat nákup na pás. Ruka mi automaticky sjela ke košíku pro kabelku, chtěla jsem si připravit peněženku, a najednou jsem tam sáhla do prázdna. Nejdřív mi vůbec nedošlo, co se děje, jen jsem ji očima hledala v košíku, rozhrnovala nákup, dívala se pod něj, pak na zem kolem. Mozek mi to pořád vysvětloval tím, že jsem ji určitě někde nechala, že jsem ji musela odložit u zeleniny nebo u pečiva. Ale postupně mi došlo, že ne, že ji prostě někdo vzal. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce a hlavou mi projelo, že v kabelce mám peněženku, všechny karty, doklady, klíče od bytu, a úplně se mi stáhl žaludek.
První reakce u pokladny všechno zhoršila
Otočila jsem se k prodavačce a skoro jsem se jí omlouvala, že jí to říkám. Řekla jsem jí, že mi někdo musel ukrást kabelku, a zeptala se, co mám dělat. Čekala jsem, že aspoň řekne, na koho se mám obrátit, nebo že zavolá vedoucího, prostě nějakou základní reakci typu „pojďme to vyřešit“. Místo toho se na mě jen otráveně podívala, protočila oči a poznamenala, že lidi si mají svoje věci hlídat. Nešlo ani tak o ta slova, spíš o tón, jakým to řekla, jako kdybych ji rušila u práce s nějakou banalitou. V tu chvíli jsem se začala cítit trapně, jako bych udělala něco špatně já, a ne ten, kdo mi tu kabelku ukradl.
Nakonec neochotně zmáčkla tlačítko a zavolala vedoucího. Zatímco jsme čekali, měla jsem silný pocit, že ji hrozně obtěžuju, protože se za mnou začala tvořit fronta. Nahlas, před všemi lidmi, prohodila něco ve smyslu, že to je teď pořád, že si lidi odkládají kabelky a pak se diví. V tu chvíli jsem měla do breku. Cítila jsem na sobě pohledy těch za mnou, někdo vypadal soucitně, někdo vyloženě otráveně, že zdržuju. Stála jsem tam bez peněz, bez dokladů, s rozloženým nákupem na pásu a měla jsem pocit, že jsem omylem spustila nějakou scénu, i když jsem jen zareagovala na to, že mi někdo ukradl věci.
Formální pomoc bez opravdového zájmu
Přišel vedoucí, stručně mi řekl, že se můžou podívat na kamery, ale že to většinou stejně moc nepomůže. Poslal pro někoho z ostrahy a celý ten jeho přístup na mě působil spíš jako snaha splnit povinnost než jako opravdová snaha mi pomoct. Prodavačka mě pak požádala, ať popojdu stranou, že zdržuju ostatní, a začala markovat dalšího zákazníka, jako kdybych tam byla jen překážka v procesu. Zůstala jsem stát s košíkem, nákup už jsem si stejně neměla jak zaplatit. Hlavou mi proběhlo, že bych nejraději prostě zmizela, protože jsem se cítila hrozně trapně a nepatřičně.
Nákup jsem nakonec nechala u kasy. Vyšla jsem k východu a sedla si na lavičku. Naštěstí jsem měla mobil v kapse, takže jsem zavolala partnerovi. Společně jsme řešili, co je potřeba udělat – zablokovat karty, přemýšlet, jak se dostanu domů bez klíčů, kam zavolat kvůli dokladům. Snažila jsem se mluvit věcně, ale cítila jsem, jak se mi třese hlas a jak ve mně roste pocit, že jsem ta „nepozorná holka, co si neuhlídala kabelku“. Přišel pracovník ostrahy a řekl mi, že na kamerách toho moc není vidět, že zloděj se šikovně schoval za regál. Podal mi to tónem, který naznačoval, že tohle se děje pořád a že to vlastně není nic zvláštního, jen další případ do statistiky.
Nejvíc bolelo, jak se ke mně chovali
Po nějaké době přijela policie. Sepsali jsme oznámení, opřená o regál s akčním zbožím, a rovnou mi řekli, že šance na dopadení pachatele není moc velká. Nebyli nepříjemní, jen to celé působilo hrozně rutinně. Když jsem pak procházela kolem pokladen, prodavačka mě ignorovala, jen jsem zahlédla, jak se na mě ušklíbne na kolegyni a něco ve smyslu „zase takovej případ“ poznamená. V tu chvíli mi došlo, že nejhorší na tom dni pro mě nebyl samotný zloděj, ale ten pocit, že jsem tam byla za otravný problém, za neschopnou osobu, se kterou nikdo nechce ztrácet čas. Domů jsem šla pěšky, bez kabelky, bez nákupu, a až v bytě ze mě všechno spadlo a rozbrečela jsem se. Napsala jsem stížnost na obchod a v duchu si slíbila dvě věci: že si už nikdy nedám kabelku do košíku a že příště, když se mi něco podobného stane, nedovolím nikomu, aby mě takhle shodil.
