Článek
To ráno jsem měla v hlavě jen poradu v práci. Chtěla jsem přijít aspoň trochu upravená, protože jsem věděla, že tam budou i lidi z centrály, které běžně nevídám. Večer jsem byla líná a řekla si, že vlasy si umyju až ráno, ať vypadají opravdu čerstvě. V koupelně bylo příjemné teplo, ještě napůl rozespalá jsem odhodila pyžamo a vlezla do sprchy s tím, že to vezmu rychle, ať stihnu kafe. Hlavou mi jely úplně běžné myšlenky, co si vezmu na sebe, jestli si stihnu udělat i snídani a jestli porada neskončí trapným tichým sezením.
Okamžik, kdy se obyčejné ráno zlomilo
Napěnila jsem si vlasy a dala si na ně šampon opravdu poctivě, protože už byly dost mastné a já měla pocit, že je musím zachránit. Zavřela jsem oči, masírovala si hlavu a už se chystala to celé spláchnout, když najednou voda úplně přestala téct. Nejprve jsem si myslela, že jsem jen špatně otočila páčkou, takže jsem ji různě překlápěla, zkoušela jsem i jiný směr, ale z kohoutku nešla ani kapka. Jen to v trubkách divně zachrochtalo a ticho. Šampon mi začal stékat do očí, pálilo to, cítila jsem, jak mi to leze i do uší, a začala jsem si pro sebe dost nevybíravě nadávat. V hlavě mi probleskl včerejší leták o odstávce, který jsem jen odložila stranou, a koutkem oka jsem zahlédla papírek na poličce v koupelně – ten samý, který jsem včera bezmyšlenkovitě přehodila.
Vystoupila jsem z koutu, na dlaždičkách cákance vody se šamponem, snažila jsem se nesmeknout a naslepo jsem šmátrala po ručníku, abych aspoň neutekla úplně nahá. Omotala jsem se a zkusila ještě vodu v umyvadle, ale nic. Běžela jsem do kuchyně ke dřezu s nadějí, že třeba v druhém okruhu ještě něco teče, ale i tam bylo mrtvo. V tu chvíli už jsem byla napůl zoufalá, napůl naštvaná na sebe. Otevřela jsem lednici a začala doslova sbírat po bytě všechny lahve, co jsem našla – zbytky minerálky, otevřenou stolní vodu v plastu, dokonce i nedopitou sklenici na nočním stolku. Nakonec jsem nad vanou opatrně lila studenou vodu na hlavu a snažila se aspoň dostat šampon z obličeje a z krku. Cítila jsem, že na čele je to už lepší, ale ve vlasech to pořád lepilo a pění.
Když domácí chaos přeroste přes hlavu
Když mi došlo, že jsem právě zlikvidovala veškerou pitnou vodu v bytě a hlava je pořád polonapěněná, úplně mě to rozhodilo. Navíc čas utíkal a já si představovala sebe na poradě s podivně slehlými, ulepenými vlasy. Napadlo mě, jestli by to šlo nějak zakrýt culíkem nebo čelenkou, ale představa, že takhle sedím celý den v kanceláři, mě docela děsila. Chvíli jsem pobíhala po koupelně, zírala na sebe do zrcadla a věděla jsem, že tohle sama nezvládnu. Nakonec mě napadlo jediné reálné řešení – sousedka naproti, paní Marie. Věděla jsem, že se na takové odstávky připravuje, vždycky má plné kýble vody a jednou se u ní sprchovalo celé patro, když nám opravovali stupačky. Rychle jsem se trochu osušila, zabalila se do druhého ručníku, stáhla ho co nejpevněji a s pocitem naprosté nahoty jsem vzala za kliku na chodbu.
Jakmile jsem vyšla ven, přesně v ten moment se z vedlejšího bytu vyřítil soused s pytlem odpadků. Zastavil se a zůstal na mě zírat – já v ručníku, mokrá hlava, pěna nalepená kolem čela. Cítila jsem, jak rudnu od krku nahoru, a nějak jsem zamumlala něco o havárii ve sprše. On jen soucitně kývl a uhnul stranou, ale i tak jsem měla pocit, že se ta scéna bude probírat ještě dlouho. Zazvonila jsem u Marie, ta otevřela skoro hned a bez řečí mě vtáhla dovnitř. Jen si neodpustila poznámku, že „takovou atrakci ráno ještě neměla“. V její malé koupelně jsem si sedla na stoličku, ona ohřála vodu v konvici, nalila ji do lavoru a začala mi hlavu pomalu oplachovat. Já seděla shrbená, držela ručník na těle, cítila směs obrovské úlevy a naprosto šíleného studu a říkala si, že takhle jsem si to ráno fakt nepředstavovala.
Pointa, která dorazila až po celém dni
Když byla hlava konečně jakž takž opláchnutá a šampon už nikde nelepil, poděkovala jsem a běžela zpátky domů. Cestou po chodbě se mi ručník povoloval, rukama jsem ho držela křečovitě u těla a měla jsem pocit, že se mi všichni dívají pod něj, i když tam reálně nikdo nebyl. U dveří mě ještě doběhla Marie, podala mi svůj výtisk toho stejného letáku o odstávce a prstem ukázala na řádek psaný malým písmem. Stálo tam, že voda nepoteče až do osmi večer. Došlo mi, že ta ranní sprchová hrůza byla jen začátek a že celý den už se nikde normálně nedosprchuju. V tramvaji mě pořád svědila hlava, bála jsem se, že někdo uvidí zbytky šamponu, a v kanceláři jsem půl dopoledne vysvětlovala, proč mám divně slehlé vlasy a proč jsem tak rozhozená. Až večer, když jsem konečně otočila kohoutkem a voda se zase rozběhla, došlo mi, jak absurdně celá ta situace působila. Teprve tehdy jsem se tomu dokázala zasmát.
